JAK JSEM CHTĚLA ZACHRÁNIT JAPONSKO OD PLECHOVEK

Cesta na Fuji bývala lemována hliníkovými plechovkami. Jistě. V tom žáru přijde Cola k chuti a automaty jsou rozmístěny skoro i na hřebeni. Jak pohoršující! Světu by se chtělo horu ochraňovat, a hle, ona jako by o to nestála. Nemíchejte se do suverenity cizího národa! Paní hora majestátně vystupuje z roviny jako před tisíci a tisíci lety. Je symbolem Japonska. Plechovky byly jen přechodným jevem.

Jenže to jsem já tehdy nedokázala pochopit. Odhozené plechovky mě pobuřovaly. Zvláště ty na moři. Snad i proto, že moře v Čechách nemáme. Vidím ty plechovky jako dnes. Byly jich stovky, možná tisíce. Vznášely se na vlnách oceánu v zátokách ostrova Shikine. Já, malá statečná Češka jsem ten oceán chtěla ochránit. Ve vší upřímnosti ke světu a k přírodě. Nepřála jsem si, aby kdokoliv z nás lidí urážel oceán. Bylo mi dvacet jedna let.

Ostrov Shikine je součástí souostroví Izu vně Tokijského zálivu. Můžete na něj doplout mamutí lodí přeplněnou studenty. Já a můj japonský muž jsme tak trochu vyčnívali z davu. Já tím, že jsem byla cizinka a on tím, že byl úředník. K té dovolené jsem ho přemluvila. Na molo přišel rovnou z úřadu. Lodě vyjíždějí před půlnocí. Na záchodku se převlékl do civilu. Bílou košili s krátkým rukávem, kravatu, kalhoty s puky a vyleštěné boty uložil do tašky. Zahanbeně se v duchu omlouval svým kolegům. Vzal si celých pět dní dovolenou. Vrátí se odpočatý a opálený. Jak nekolegiální!

Před polednem jsme byli na ostrově. Veliký dav vystupoval z lodi. Veliký dav nastupoval. Nikdy předtím jsem na žádném ostrově nebyla. Na nábřežní plošině si nás, cestující, rozebrali pohotoví domorodci a rozvezli nás rezavými mikrobusy do svých penziónů. Na ostrově nebyl žádný hotel. Vybrali jsme si tedy ten nejdražší penzión. Uvítala nás ošklivá jednopatrová škatule s betonovým balkónem. Náš pokoj měřil šest tatami. Měla jsem pocit, že jsem si to představovala jinak. Navíc tam byli švábi. A velcí.

Ostrov měřil kolem dokola jen dvanáct kilometrů. Na pláže jsme docházeli dva až tři kilometry prašnými cestami mezi třtinovými plantážemi. Cikády řvaly. Působilo to exoticky a dobrodružně. Můj muž chodil zásadně napřed. Snad, že má dlouhé nohy, ač Japonec. Anebo že je Japonec, musí dát ženě najevo, kde je její místo. Byli jsme novomanželé. Popuzovalo mě jeho chování a zlobila jsem se na něj, jenže i tak se mi moc líbil. Byla jsem zamilovaná.

Na plážích bylo plno lidí, samí studenti, holky, kluci, opálení a mladistvě veselí. Dívky měly make-up podle barvy plavek. Tokijská fashion připlula na pustý ostrov. Moře bylo krásné, my lidé jsme byli krásní. Byla jsem šťastná, mezi prsty jsem prosévala písek a nestačila se na to všechno vynadívat. Svěží Coca Cola nebo ledové pivo z plechovky bylo úžasné. Jako v reklamách – slunce a oceán. Na prudkém slunci mi tály údy i mozek. Čekala jsem na odpolední příliv. Ve čtyři hodiny se začala voda v moři zvedat, vlny zasahovaly stále blíž k našim matračkám a nezbylo, než je popotáhnout. Za chvíli zase. Stejně tak posouvali své rohože i ostatní. Jen zapíchnuté hliníkové plechovky zůstaly trčet v písku. Přišla voda, nadlehčila je a najednou všude kolem plavaly stovky plechovek a bylo jich víc a víc, jak přibývalo dne a přílivu. Snad to bylo i krásné jako lekníny na hladině. Tisíce pestrých leknínů. Dívala jsem se na to v němém úžasu. Potom jsem se zvedla a začala opuštěné plechovky sbírat. Nosila jsem je na hromady daleko od břehu. Bylo to nekonečné. Příliv stoupal, studenti pili. Nikdo se nepřidal. Jako by si nevšimli. Pohoršení dal ostentativně najevo jen můj muž. Popotáhl si matračku o kus dál, jako že ke mně nepatří. Styděl se za ty plechovky, mnohem více se však styděl za mě. Prý, že se povyšuji a nepříjemně se dotýkám lidí kolem, i jeho. Je také Japonec. Ohleduplnost a tolerance mezi spoluobčany je nadřazená ctnost. Provokatér svou prostou existencí škodí celku víc, než plechovky v oceánu.

Nechápala jsem. To přece nesmím dopustit, to nemůžeme oceánu udělat. Pomozte! Hliník nerozpustí ani žíravá sůl, to přece víte, jste všichni vysokoškoláci, budoucí elita národa.

Jde o věc nás všech, nás obyvatel zeměkoule!

Po cestě k penziónu jsem sbírala plechovky do tašky. Můj muž šel daleko přede mnou. Vadilo mu, že jsem jeho manželka. Jako Japonec mě nenáviděl. Jako žena jsem se mu líbila. Loudala jsem se opuštěná a nešťastná. V noci jsem měla sen: Milióny plechovek se vznášely po vlnách. Ráj plechovek! Vláda plechovek!

Plechovky jsem sbírala i další dny. Naše první novomanželská dovolená a plechovky patří k sobě stejně jako osud toho manželství. Dnes už Japonci organizovaně likvidují hliníkové plechovky dřív, než se rozsypou v přírodě. Problém plechovek byl načas aktuální, dnes už je ale pod kontrolou. Obešlo se to bez půtek mezi tábory uklízečů a vyhazovačů. Vlastně ani studenti si tehdy nezkazili příjemnou plážovou radost kvůli obyčejným plechovkám. Provokatéra ponížili a zapomněli kdesi u cesty, rozlítostněného a rozbolavělého. Nechtěl provokovat, jen mu bylo líto oceánu.

Jen mi bylo líto oceánu. I po letech vypráví můj tehdejší muž tuto historku svým japonským přátelům. Nikdo ještě neprojevil pochopení, naopak, posluchači zjevně cítí k mému sbírání plechovek odpor. Nejedná se totiž o plechovky a nikdy o ně nešlo. Kolegiální sounáležitost lidí jedné pláže, jednoho národa, byla nahlodávána cizím červem. A to, že mohl mít tehdy ten červík trochu pravdu, se jednomyslně přehlíží. Japonsko se nechce nechat zmást.

Hora Fuji stále stejně vnucuje svůj majestát rovině kolem ní. A jako k chrámové kopuli k ní vzhlíží lid japonských ostrovů. I já vzhlížím k hoře Fuji s obdivem. Jen můj obdiv je asi trochu jiný.

Všechna práva vyhrazena © 1995-2020, Miyabi
Design by Roman Cestr.