Vánoce v Japonsku

Vánoce jsou křesťanský svátek o narození Ježíše a naději pro Boží spasení. V Japonsku se ale o duchovní obsah Vánoc vůbec nezajímají. Vůbec. Všem stačí, že Vánoce jsou líbivé. Krásné. Jde přece o krásu! A krásné si je v Japonsku udělat umějí. Se stromečky, ozdobami, dárky i Santa Clausem… Jen to rodinné setkání u stolu chybí. Bylo mi smutno. Každé Vánoce jsem probrečela.

Vánoce bez Adventu

V Japonsku žije více než 126 milionu obyvatel a věřících křesťanů je milion až tři miliony. Jen těžko se dá říct, kdo je věřící křesťan a kdo už není. Mnozí si svou křesťanskou víru kumulují s místními náboženstvími a vůbec jim to nevadí. Je to tak bezpečnější – nikdo jim pak jejich cizí víru nevyčítá. V Japonsku totiž musí být lidé především Japonci. A jako takoví vyznávají své předky a tradici náboženského ukotvení v národním shintoismu a dávno přijatém buddhismu. Nikdo se nediví, že jeden člověk má při vítání do života obřad shintoistický, při vstupu do manželství obřad křesťanský a při uložení do hrobu obřad buddhistický. Každý z těch obřadů je především krásný. Krásný! Navíc si všichni řeknou: Co kdyby? a pro jistotu si panteisticky předepíšou úctu ke všemu, co by mohlo jejich štěstí ovlivnit. Jen já jsem byla osamělý cizák a ještě k tomu ateistka. A puritán. Japonský sykretismus se mi nelíbil. Japonské Vánoce taky ne. Byly importované a byly bez Adventu. Kdo by očekával Ježíše, když tématem dnů bylo vyrovnat se s nepříjemnostmi roku a zapomenout na ně. Firmy organizovaly pijácké večírky bounenkai a k tomu na ulicích a v obchodních domech vyhrávaly melodie Vánoc. Namísto Adventu měli lidé dekoraci.

Od Vánoc ke křesťanství

Možná to byly právě bezadventní Vánoce v Japonsku, které mě obdarovaly touhou po Bohu. Bylo mi smutno. Nechápala jsem, proč se mi nedaří přesvědčit svého japonského manžela, otce našich dětí, že bychom měli být na Štědrý večer spolu. Chtěla jsem na něm, aby našel odvahu a řekl svému zaměstnavateli, že ten večer 24. prosince prostě chce a musí být doma s rodinou. Všechno jsem připravila. Napekla jsem cukroví. Vánoční stromek jsem měsíc v tajnosti skladovala za domem. Živý! Vůbec nebylo lehké sehnat ho. Kapr nebyl, tak jsem udělala řízky z mečouna. Se vším jsem si poradila, jen toho svého milovaného muže jsem u stolu neměla. Vánoce by musely vyjít na neděli. Nepamatuji, že by se to někdy stalo.

Co si ale bolestně pamatuji, je, jak jsem téměř každé Vánoce odjížděla pozdě večer ke své kamarádce. Smutná a rozzlobená. Všechna kouzla, která pro mě a moje sourozence plnili moji rodiče, jsem pro své děti naplnila také, a pak, až jsem je dala spát, lítost mě dostala. Můj muž o ní nevěděl. Plnil své povinnosti k japonské pospolitosti. Stefanie Kadowaki byla o deset let starší a moc očekávání ke svému muži už neměla. Děti nám spaly a my dvě jsme se utěšovaly tím, že jsme všechny muže Japonce pomlouvaly. A s nimi ty divné zvyky, co si Japonci dovezli z Ameriky. Utvrzovaly jsme se navzájem, že kdyby se náš manžel vrátil domů s krabičkou z Kentucky Fry Chicken, jako to dělají všichni ostatní, tak mu ty smažený kuřecí stehna hodíme na hlavu. A že bychom nechtěly ani dort s máslovým krémem a jahodami, jehož nadýchané korpusy nejspíš cukrárny pekly měsíc dopředu. V ten jeden den 24. prosince jich obchody v samotném Tokiu prodaly na miliony. Každý úředník po cestě z nádraží koupil Kentucky i dort s přesvědčením, co krásného pro ty Vánoce neudělal. Dokonce i můj muž. Bylo to asi nakažlivé. Japonce propojí Kentucky Fry podobně, jako nás propojuje vánoční kapr z Jižních Čech. A bramborový salát. To naše propojení mi přišlo výrazně lepší! Bylo mi smutno. Říkala jsem si, že kdybychom já i můj manžel byli křesťané, moje mladá rodina by byla šťastná. A modlila jsem se za to. Já ateistka.

Proč se v Japonsku předvánoční úklid děje až po Vánocích?

Pamatuji se, jak jsme v Čechách týden před Vánoci gruntovali celý byt. Všechno stříbrné, co bylo v sekretáři, jsme cídili. Sidolem. V Japonsku se ten bláznivý uklízecí týden přesouvá na týden hned po Vánocích. Na sváteční dny 25. a 26. prosince se totálně zapomene. Není čas. Je třeba chystat Nový rok. Oshougatsu. Vyčistěte cesty Oshougatsu! Aby byl vycíděný. V duchu shintoismu a se všemi výmluvnými symboly, jako je třeba rovná borovicová větev. Úplně rovná. Bez defektu a pokroucení. Právě takový má být očekávaný rok. A zatímco Vánoce byly svátkem tak nějak mimo dům – pro domy obchodní – Oshougatsu je svátek domácností. Lidé si konečně uvědomí, že nakonec to nejdůležitější jsou jejich blízcí. Byť jen na několik dní. Lidé se svými rodinami a přáteli jdou pozdravit i božstva svatyní a požádat o přízeň. Poděkovat. Poselství lásky dorazí i do srdcí Japonců. Ježíš zůstane neviditelný a nikdo o něm nemluví, ale já, se svou zjitřenou duší, jsem ho vnímala tím víc. Byl mezi lidmi v jejich upřímné pohostinnosti. Konečně! A právě tu pohostinnost, vyzdviženou až v umění, jsem si v Japonsku zamilovala. Díky japonské pohostinnosti jsem se mohla vánočně uklidnit. Na chvíli jsem se cítila přijatá i já. Mezi Japonce. Učila jsem se, jak navařit novoroční dobroty a jak je servírovat, aby všechno bylo krásné a aby všechno mluvilo. Skrze symboly. Roláda datemaki že je slunce a nudle že jsou nitě, co spojují staré s novým. Vánoční naději a touhu po Bohu jsem vkládala do tvořivé pohostinnosti, kterou konečně přijímal a sdílel i můj muž. Do každého nového roku jsem vstupovala s nadějí, že Bůh pomůže mě a mému muži, abychom byli dobrými rodiči našim dětem.

Vánoce jak mají být – s Adventem a pohostinností

Cesta k dnešku vůbec nebyla rovná jako ty slibující japonské novoroční borovicové větve. Jen díky vánoční touze po Bohu obalené v japonské pohostinnosti sloužit pro krásu mi bylo dáno, že jsem uvěřila v Ježíše. On mě vede lépe než zvyky české nebo japonské. Vede mě napříč kulturami. Vede mě napříč společenskými vrstvami. Jeho poselství je prostá lidská láska. Láska ke každému člověku. Protože Bůh se projeví jen skrze člověka. A tak děkuji i za štědrovečerní japonské smutnění. Omlouvám se za zlobu, které jsem se neubránila. Omlouvám se dětem, že jsem nebyla dost silná a nevěděla si rady s lítostí a steskem. Co si odnesly z našich japonských Vánoc a Oshougatsu, jen ony vědí. Kéž by i můj bývalý muž, otec našich dětí, uvěřil v odpouštění, které křesťanství a Vánoce nabízejí. Není to totiž na chvíli. Je to příslib trvalý a nádherně osvobozující. K pohostinnosti je třeba ještě něco navíc – Vánoce s Adventem.

Přeji vám i sobě, aby v nás všech přebývala Láska. A pohostinnost také.
Vaše Miyabi Darja

P.S. Když byste na váš adventně vánoční prosincový stůl chtěli přidat něco z japonských krásných dobrot, podívejte se na Miyabi vánoční nabídku. Když přikouzlíte i něco z vaší gastro tvořivosti, bude vaše hostina bohatá, krásná a naplněná.

Všechna práva vyhrazena © 1995-2020, Miyabi
Design by Roman Cestr.