OHINASAMA

Ohinasama, Hinamatsuri, Momo no Sekku je japonský Svátek dívek, který zvěstuje přicházející jaro. Během měsíce února v mnohých japonských domácnostech maminky s jejich malými dcerkami vyndávají z krabic figurky pro svátek Hinamatsuri. Musí to být velmi intimní chvíle a já jen lituji, že jsem si ten krásný svátek přijala do svého života tak trochu opožděně. Zakoupili jsme sice naší dceři v jejím prvním roce života sadu figurek Hinakazari, protože tak se to v Japonsku dělá, dokonce od významného výrobce z Kyota, ale ve shonu stěhování z Japonska do Čech a starostech každodennosti jsme na velké krabice na skříni léta zapomínali. To díky Miyabi a vám hostům vybaluji každoročně alespoň na několik dní ty krásné figurky z jejich vatovaných obalů, vyvětrávám naftalín a podle předepsané předlohy je rozestavuji hned u vchodu do restaurace. Bylo by škoda nepotěšit se jejich krásou! Bylo by škoda nepřipomenout si poselství, které v sobě mají! Mojí dceři už dávno není deset let, dospěla a zda jí Ohinasama dojímá, nevím. Sama by si asi na své figurky princezny a prince nevzpomněla. Možná i proto, že jsme je spolu, když byla malá, nevybalovaly. Moc mě to mrzí. S pocitem, že mi něco důležitého uteklo, figurky každý rok alespoň vyfotografuji a dceři napíši email, že jsou vystavené a že ji máme rádi. Hinamatsuri je svátek, kdy se z generace na generaci předává zaslíbení o rodinném štěstí a já si moc přeji, aby ten svátek zůstával živý. Je totiž nesmírně životodárný.

Světský betlém Hinakazari
Hinakazari je takový světský betlém, kde, místo svaté rodiny s narozeným Ježíškem Spasitelem lidstva, jsou v centru pozornosti jen On a Ona, dvě figurky, dva lidé. Jsou příslibem rodiny. V kompletní aranžérii loutek a věcí je na několika podkladových stupních vytvořená jejich celá domácnost se všemi potřebami a vztahy. Hlavní činitelé jsou Obina a Mebina neboli Odairisama a Ohinasama. Císař a císařovna. Princ a princezna. Trůní na nejvyšším stupni a jsou největší a nejhonosnější. Oslavenkyní je Ona, princezna i císařovna Ohinasama v jedné osobě, a s ní všechny dívky. I On je důležitý, ale tolik se o něm nemluví. Pod nimi na dalším schůdku jsou tři krásky, které oběma nalévají sake a obsluhují je. Rozumím tomu tak, že je třeba nejprve uspokojit základní lidské potřeby. Co jíme a pijeme a jak to jíme a pijeme, je prostě výsostně důležité. Na dalším stupínku jsou hudebníci. Vyjadřují další z nepostradatelných lidských potřeb. Tou je uspokojení skrze umění. Hudebníků je pět – bubínky, flétna a zpěv. Teprve na dalším čtvrtém stupni směrem dolů jsou zobrazeny starosti praktické – je třeba zajistit zásoby jídla, věci movité i nemovité, chod společnosti, právo a zdraví. A protože původně byly figurky vytvořené pro císařskou dcerku v císařské rodině, jsou na tomto stupni dva ministři a mezi sebou mají pomůcky nutné k jejich práci. Jsou to ministr z Leva a ministr z Prava. A nyní zpozorněte! Na schůdku pod nimi jsou tři figurky – jedna se směje, jedna pláče a třetí se zlobí. Ano, tak to v životě bývá – jsou chvíle radosti, ale přichází i utrpení a často i bezpráví, kdy se člověk zlobí. Je to stejné pro princezny a prince jako pro každého člověka, když je ve vztahu. Když tvoří pár. Malé holčičky, jimž byly figurky určené na hraní i rozjímání, měly už v raném věku vědět, o čem všem život je. K pěti schůdkům životních situací jsou přidané ještě dva. Na nich jsou truhly, stolky, nádobí a taky nosítka na cestování, prostě to, co je v domácnosti třeba – věci.

Nejoblíbenější Hinakazari mají po staletí podobu figurek oblečených v kostýmech z doby Heian (794 – 1185). Byl to zlatý věk japonské aristokracie, kdy róby měly mnoho vrstev a byly samý brokát a hedvábí. Kdo chce být moderní, možná najde i Hinakazari sestavené třeba z panenek Barbie. Jako nábytek mají postele, televizory a jako dopravní prostředek asi luxusní auto. Často se početné obsazení zmenší jen do dvou hlavních aktérů Obina a Mebina. Nemusí to být loutky, stačí jejich kresby. Viděla jsem, že role lidí zastali i zajíčci rodu zaječího. Zajoch a zaječice. On modrý a ona růžová. Jako ozdobička a připomenutí svátku Hinamatsuri svou roli mohou vyplnit i myšky či medvídci, ale tu nejhlubší a nejdůležitější ideu, která za svátkem Hinamatsuri stojí, naplníme jen my lidé, když pomůžeme symbolům přerůst ve skutky lásky. Školit se pro ten úkol musíme celý život.

Hinakazari jsou skvělou pomůckou
Když jsem se do Japonska vdala, musela jsem se ženskou roli manželky a maminky učit. Zaujalo mě, že v japonském jazyce je zdůrazněno, že například být matkou znamená „splňovat roli matky“, „pracovat jako ideální matka“ – okaasan wo tsutomeru. To slovo tsutomeru – vykonávat povolání – mě ve vztahu k mateřství pobuřovalo. Jak asi na mě shlíželi moji nejbližší, když jsem ostentativně propagovala svou představu, že musím být především sama sebou, jedincem, svobodnou a nezávislou ženou, ženou emancipovanou, která se ve všem vyrovná muži a která si nenechá líbit, aby se od ní automaticky očekávaly stereotypy, jak co má vypadat a jak co se má dělat. Zlobila jsem se a někdy i plakala. A taky jsem se smála, jako třeba když jsem viděla, kolik roztomilých zástěr měla každá maminka ze školky. Mateřství a zástěra prostě patřily k sobě. Ale Japonsko i se svými svátky mě vtáhlo do víru života a asi mě i hodně změnilo. Když jsem pak ve svých šedesáti letech stála v Paříži v galerii Pompidou před dvoumetrovou sochou od Niki de Saint Phalle s názvem Nevěsta, pohoršeně jsem se zlobila nad buřičstvím umělkyně a přitom jsem jí tolik rozuměla. Socha mě přitahovala. Věděla jsem, jak velký zápas každá žena prožívá, když vydává svůj život pro život vznikající. Jako matka čtyř dětí jsem si pamatovala své nedostatky a prohřešky. I ty byly na té soše zavěšené. Tehdy v Pompidou jsem zatoužila, aby tam stálo i sousoší ObinaMebina a aby to byly figury bez dudlíků, kočárků a jiných přívěšků, dvojice, která by vyzařovala ideál – sílu upřímné vzájemnosti, z které se nové rodí, protože ani jinak nemůže.
Předávat v duchu Ohinasama malým děvčátkům zprávu, že před nimi stojí poslání, že je to poslání krásné, že se tomu poslání musí učit a že jen samy bez pomoci by jej nezvládly, je samo v sobě obdarováním pro matky, jejich dcery i pro celý rod. Japonský zvyk Hinamatsuri má určitě obdobu v mnoha pospolitostech světa. A možná by bylo zajímavé je dát vedle sebe a čerpat z nich poučení a inspiraci. Důležité by bylo prověřit i to, jak jsou v různých zemích daná očekávání na dívkách a ženách vymáhána třeba i násilím. A nebo jak se předávání moudrosti z generace na generaci vytrácí v přemíře zájmů a zážitků, až nakonec zůstane jen dekorace, která už nemá sílu promlouvat.

Svátek Hinamatsuri má bohatou výpravu. Líbí se mi, protože je hravý, propaguje krásu, je plný symbolů a dokáže zaujmout svými praktickými zadáními. Kde jsou dva a kde se jí a pije, tam je dobře. Připijme si tedy v duchu Ohinasama sladkým amazake nápojem, snězme si misku sushi rýže chirashi s jarními dobrotami, vypijme si polévku s velkou mušlí, která má dva díly skořápky jako symbol nerozlučného partnerství, pochutnejme si na lehce erotickém růžovo-žluto-zeleném cukroví ve tvaru kosočtverce a takto rozveseleni zůstávejme plni touhy přetvářet symboly ve skutky lásky. A nevadí, v jaké situaci jsme a jaké pomůcky a podmínky máme.

Vaše Miyabi Darja