RÁMEN a YOSHIE OSHIMA

Máte rádi rámen? Asi jo, protože rámen je dneska hodně populární jídlo. Světově! Podává se v různých upravených formách, dokonce i vege a všechny jsou oblíbené. Lidé často spojují rámen s japonskou gastronomií a přitom rámen má původ jinde v Asii. V muzeu rámen v přístavu Yokohama říkají, že rámen, nudlová polévka, se v Japonsku stala populární s příchodem čínských emigrantů na konci 19. století. Ti ji přivezli s sebou jako svoje oblíbené jídlo, jídlo, které nasytí. Lidové jídlo. Laciné jídlo. Ano, domov silného masového vývaru s pšeničnými nudlemi a pečeným vepřovým masem chashu je v Číně, nikoliv v Japonsku. A není bez zajímavosti, že k nám do Miyabi se rámen polévka dostala tak trochu přes Koreu, tedy přesněji přes majitelku rámen restaurace Kahou.

Paní Yoshie Oshima, po které se náš každoroční festival Yoshie rámen jmenuje, k nám sice přijela z Kyota a její jméno je typicky japonské, ale její rodiče pocházeli z Koreje.  Yoshie si svou korejskou identitu nese životem tak trochu jako břemeno. Říkala mi, že se vždy v Kyotu cítila být druhořadým občanem. Za svůj původ se ale Yoshie nestydí, naopak jej proměnila ve svou sílu. Aby mohla poslat svého jediného syna na studia práv, rozhodla se, že si otevře bistro a bude vařit to, co umí a co nejlíp cítí – rámen. Podnikavá paní Yoshie si splnila svůj sen. Syn zdárně dostudoval a co víc, její restauračka se stala známou i v zahraničí. Japanolog a buddhistický mnich Robin Shóen Heřman dokonce nazval paní Yoshie patronkou českých umělců, zvláště českých filharmoniků. Tady je úryvek z Robinova textu pro knihu Okno do staletí česko-japonských vztahů:  Bistro, kde manželé́ Óšimovi vaří své originální nudle rámen, se stává opěrným bodem pro české muzikanty v Kjótu a okolí, kterým došly peníze anebo touží po něčem alespoň trochu povědomém, a v bistru postupně přibývá i další česká klientela (mimochodem, ještě v roce 2005 během svého pobytu v Kjótu platila zbožným Óšimovým Schola Gregoriana Pragensis svou útratu zpěvem). A tak, když Ikeda Óšimovy informuje, že se uzavírá partnerství mezi Kjótem a Prahou a on tam jede spolu s primátorem jako oficiální dokumentarista (tou dobou už vede redakci kulturního zpravodajství v kjótské televizi KBS), Óšimovi spontánně navrhnou, že pojedou spolu s ním a jako dárek Pražanům vezmou do kufru 100 porcí nudlí, které pro ně zadarmo uvaří. Darje Kawasumi, která nedlouho před tím otevřela svou restauraci Miyabi, se nápad líbí a souhlasí se spoluprací. S Óšimovými se časem sblíží natolik, že u nich její syn Vítek absolvuje zaškolení a pietní óšimovský rámen v Miyabi se stává každoročním připomenutím výročí navázání partnerských vztahů mezi Kjótem a Prahou i jeho autentického naplňování – a samozřejmě i vzpomínkou na unikátní osobnosti manželů Óšimových, jejichž kjótské bistro již bohužel před pár lety definitivně stáhlo svou roletu.“

Škoda, že restaurace Kahou už neexistuje. Našli jste ji uprostřed starobylých chrámů v centru Kyota, kde jsou stále ještě i krámky starých živností a kde si koupíte miso, tofu nebo tsukemono přímo od výrobce, který ve stejném domě i bydlí. Stěny Kahou byly polepené novinovými výstřižky o České filharmonii či japonské restauraci Miyabi v Praze. Překvapilo to. Potěšilo to. Restauračka měla jen pět míst rovnou u pultu jakoby barovém, na jehož protější straně se vařilo. Byly tam velké hrnce s vývarem a s horkou vodou, ve které se připravovaly porce nudlí. A taky železný tál, na kterém se dělaly taštičky gyóza. Nic jiného se v Kahou nepodávalo. Ještě do pohárku voda anebo teplý zelený čaj. Vše velmi prosté. Zdobná byla jen velká mísa s bonbóny. Než jste se najedli, určitě nějaký soused, školák nebo školačka nakoukli dveřmi zpoza látkového noren a paní Oshima radostně zdravila a nabízela bonbóny. Halasně vyhlašovala, že v její restauraci se podává vitamín Ai, což v japonštině je slovo pro lásku, a její radost a optimismus se přenášel na všechny, kdo se zastavili.

Aby se Oshimovi uživili, manžel, který jí ve vaření pomáhal, ještě po večerech svážel z restaurací použité dřevěné hůlky ohashi na recyklaci. Přitom paní Oshima, která je věřící Křesťanka, po celou dobu svého podnikání poctivě odnášela desátku do kostela. Chodila denně na ranní mši. Před šestou seděla v lavici a její kolo bylo zaparkované před kostelíkem. Pak jela na svém kole plavat do bazénu IMCA a odtud se přesunula do své oblíbené kavárny v Teramachi ulici na toast a kávu. Když jsem přijela do Kyota neohlášeně, věděla jsem, že ji tam mezi osmou a devátou zastihnu. Pak už pospíchala do Kahou. Její muž dělal od rána od šesti přípravu, pak se na chvíli vystřídali a v jedenáct svorně otevírali. Každý den stejný rituál. Po desetiletí. Jediné dny, kdy svou Kahou mimořádně zavřeli, bylo, když jeli do Prahy do Miyabi dělat rámen Pražanům.

A než jeli, tak celý měsíc o své cestě vyprávěli všem svým hostům a lidem v okolí. A ti jim do Kahou nosili pro Pražany dárky. Malé zápisníčky, malé peněženčičky, malé talismany s přáním dobrého zdraví a vždy i něco pro děti. To všechno jsme pak dali v Miyabi na barový pult a hosté, kteří přišli na rámen a gyóza si mohli vzít, co se jim zalíbilo. Paní Oshima běhala mezi kuchyní a lokálem a všude jí bylo plno. Generál a anděl v jedné osobě. A co jsme v Miyabi za ten den vydělali, nesla paní Oshima jako desátek do kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí.

Když Yoshie říkala, že vaří vitamín Ai, tak to skutečně tak bylo. Vždycky jsem si chtěla z ní vzít příklad. A vždycky jsem si přála, aby Miyabi kuchaři vařili také vitamín Ai. Jméno Oshima (Óšima) znamená Velký (ó) a Ostrov (šima). Je to tedy naše paní Velký Ostrov. Moc si přeji, aby kolem nás žilo hodně takových velkých lidí, jako je paní Yoshie Oshima. Yoshie, děkujeme vám! 

I letos v dubnu vaříme v Miyabi rámen a zveme vás během tří Yoshie rámen dnů na její skvělý rámen s vitamínem Ai.  Dobrou chuť!

Vaše Miyabi Darja