FIALOVÝ ADVENT

Milí přátelé! 

Je Advent a k Adventu patří fialová barva. Ta hodně sytá fialová, lehce zjemnělá i ta růžová při třetí Adventní neděli. Sytá fialová je barvou závažnosti a zodpovědnosti a možná proto jsme k té barvě tak trochu obezřetní. Navíc si představujeme, že se s něčím loučíme. Ano, však odchází jeden dlouhý rok a my bychom měli být o rok moudřejší. Jenže, jsme? Leckdo asi znejistíme. Skrze tu barvu pronikne do naší mysli kousek studu. 

Barva ale samozřejmě na vině není. Věděli jste, že ve fialové barvě se spojují vlastnosti červené a modré? Jejich dualitu fialová překonává. A možná právě v tom tkví tajemství moudra – v umění spojovat červenou krev pozemského a modravou naději nadpozemského tak, aby byl život krásný. To je náš úkol. Nebojme se tedy fialové a nechme se vyprovokovat k našemu lepšímu já. Buďme tvořiví a prosme přitom o Milost. Fialovou!

Jenže jak hledat lepší já? Myslím, že můžeme začít s obyčejnými věcmi a tam, kde je náš rodný domov. Japonsky furusato. Furusato je tam, kde se máme čeho chytit. Kde máme svoje vzpomínky. Já když přicházejí Vánoce, vzpomenu si na svojí prababičku z Krkonoš a na to, jak se ta křehká stařenka nebála spát pod velkým rozloženým Betlémem. Já bych se bála, protože ten rodinný Betlém měl plno kostelíků a domů a plno figurek a byl vystavěn v několika patrech. To těžké dřevěné město bylo zavěšené nad celou její postelí. Nikdy nespadlo. Nevím, proč se mi tohle všechno vrylo tak živě do paměti, ale jedno je jisté – prababiččina láska k narozenému Ježíšku a nám dětem byla srozumitelnou zprávou o kráse Vánoc, kterou jsem ani já neposedná holka nemohla přeslechnout. 

Na velký Betlém z naší modrobílé horské chaloupky jsem nostalgicky vzpomínala zvláště první roky, co jsem bydlela v Tokiu. Chyběl mi domov. Pro své děti jsem se snažila vytvořit Vánoce, jak jsem si je pamatovala z dětství, ale stejně mě nakonec dostala lítost, že v Japonsku je všechno nějak jinak a že to nejde. V Japonsku se prostě skrze stromečky, světýlka, písničky a vousatého Santa podle mě moc lásky nerozdávalo. O to krásnější bylo, když se Vánoce změnily v přípravy na japonský Nový rok. Čistota, vytříbenost, noblesa a vážnost, to jsou hodnoty japonského Nového roku. Touhy lidí jsou vyjádřené v barvách bílé a červené. Jenže já chtěla být ve svém milovaném Adventu co nejdéle a proto jsem si i ten poslední prosincový týden v Japonsku lakovala na fialovo. Jako bych chtěla oddálit příchod Ježíše až na 1 ledna, protože na Štědrý večer se tam v Japonsku jaksi nenarodil. Dokonce jsem chtěla mít i nějaké japonské jídlo, co by tu prodlouženou dobu symbolizovalo. Tím jídlem se pro mě stala obyčejná fialová brambora Satsumaimo a mělo to důvod. Byla fialová a navíc spojená s teplem domova. Japonského domova, v kterém jsem se chtěla upřímně zabydlet. 

Teď už víte, proč každý rok v prosinci máme v Miyabi v našem mimořádném menu něco z fialové brambory. Obvykle to je sladko-slané pyré, kam přidáváme voňavé kaštany a letos to je bramborový salát na fialovo. Je do něj přidaná fialová satsumaimo brambora. Někdy nabízíme kouličky vytvarované v šátečku, kdy do čisté satsumaimo hmoty přidáváme i trochu shiroanu z bílých fazolí, ale jen tolik, abychom zjemnili barvu a nepřehlušili chuť. Lehce fialová barva je totiž i barvou jemnosti a rozvážnosti. Ohleduplnosti. A právě těchto ctností se nám lidem nedostává. V Japonsku podobně jako u nás.  

Ve vánočním shonu je těžké najít si chvíli, kdy jen v klidu a tichu sedíme a něco dobrého jíme. Nebo na něco hezkého myslíme. Vzpomínáme. Je to tolik důležité. Životodárné. Mně tehdy v Japonsku ke zklidnění mysli pomáhala svým dílem právě i ta sladká brambora Satsumaimo. A nemusela to být nutně ta fialová. Nakonec nejsilněji ke mně promlouvala ta obyčejná, co má slupku do červena a vnitřek do žluta. Barvy promlouvají! Červená je ta pozemskost, bez které nemůžeme žít a vibrace žluté prý podporuje metabolismus. ¨

Vím, zase si hraji se slovy. Ale hrajte si se mnou – červená a žlutá je šikovná kombinace. Vibrace pro život. A že jsem si to v Japonsku uvědomila skrze podomní prodavače yakiimo. Prodavače pečených brambor – nechť! Vždy když jsem z venku zaslechla hlas Yakiiiimóóóóóó, zvěst o teplé bramboře, vyběhla jsem z domu a bramboru koupila. Hlas i brambora hrála na mé struny lásky.  K Japonsku a lidem, co na ostrovech žijí. Ke všem lidem světa. Někdy je všechno tak jednoduché. Obyčejné. Barvy červená, modrá, fialová, červená a bílá, červená a žlutá, betlémské město a prababička, japonský dům a pečená brambora – obyčejné věci, co se vtělí do vzpomínek, aby když přijde jejich čas, ožily. A pohladily.

Je Advent a já si moc přeji, abyste se i vy na chvíli pomazlili se vzpomínkami, co vám kdy pomohly s vašimi těžkostmi, smutky a starostmi. Je za co děkovat. Ať vás zahřívá hormon štěstí! Fialově. Od syté až po růžovou. Vnímejte i červenou a žlutou. V bramboře, v cukroví nebo v něčem úplně jiným. Hlavně abyste prožívali milost Boží. Přeji hezký Advent! 

Vaše Miyabi Darja