Když jsem se kdysi ptávala svých malých i dospívajících děti, co si budou ten den přát uvařit, většinou vykřikly: Karei raisu. Curry Rice. Je to nejoblíbenější jídlo japonských dětí. Říká se to a já to mohu dosvědčit. Přitom vůbec není japonské – je japonsky přizpůsobené a jestli se divíte, že na jednom talíři je rýže i brambory, tak já jsem se divila také. Prostě brambory do japonského curry guláše k vařené rýži patří stejně jako tam patří mrkev. Tak to je. Skrytým základem je cibule, kterou dlouho sklovujete, až se téměř rozvaří. A pak nutně potřebujete takové ty utužené bloky z curry pasty. Gů, říkají tomu Japonci. Výrobci nejlíp vědí, jak má vypadat klasika japonské karei raisu, a Japonci jim věří, a to hotové dochucení všichni kupují. S gů je to navíc jednoduché a člověk jde na jistotu. V kuchyni jsem proto vždycky měla Golden curry produkt, a protože jsem vařila pro děti, pak to bylo amakuchi, tedy curry příjemně sladké chuti. Ještě je karakuchi, tedy pálivé a samozřejmě něco mezi, a to je chuukara. Tenhle zázrak – takové hnědé kostky v bloku, jsem vozila mojí mamince a setře do Čech jako dárek, dokonce i jako vánoční dárek, protože si to přály. Hodně jim to chutnalo. Myslím, že se ani nezdržovaly s cibulovým základem. Naučily se říkat i karei raisu a když tu pochoutku uvařily, tak si připadaly jako by byly na skok v Japonsku. Skrze Golden curry a karei raisu jsme i přes tu dálku byli na chvíli spolu. Dodatečně výrobcům děkuji!
Ještě jedna zvláštnost se k japonskému karei raisu váže, a sice to, že se jí z hlubokého talíře a jí se lžící. Dokonce i v luxusním hotelu Fujiya v Miyanoshita blízko Hakone v jejich nádherné jídelně z doby Showa, kde používali drahé jídelní soupravy západního stylu a příbory byly stříbrné, se karei raisu podávalo se lžící. Stříbrnou samozřejmě. Hotel byl postaven na konci 19. století v době Meiji a byl to první hotel západního stylu v Japonsku. Jeho zákazníci byli z nejvyšších kruhů včetně členů císařské rodiny. V osmdesátých letech, kdy hotel působil tak trochu jako muzeum, jsme se tam odvážili i my – já s mojí rodinou, tedy i s malými dětmi. Zajeli jsme tam samozřejmě tak dvakrát do roka, když jsme si chtěli udělat mimořádnou radost. A ne na přespání, jen na jídlo. Obvykle naše finance stačily právě jen na karei raisu, ale byl to požitek, prostě tam být. Smířila jsem se i s tou lžící. Jak na to vzpomínám, jako bych se znovu dívala na krásný dřevěný kazetový strop hotelu Fujiya. Ach, jak nádherný obraz!
Vlastně se divím, že v hotelu Fujiya podávali karei raisu – možná proto, že i děti aristokratů mají v Japonsku rádi karei raisu. Je to zajímavé, protože karei raisu je obyčejné jídlo, jídlo školních jídelen a dětských večírků. Karei si taky můžete dát někde v parku u stánku a nikdy neprohloupíte. Vždycky chutná dobře! Navíc je to jídlo, za které zaplatíte jen pár peněz a docela se najíte. I proto jsem před léty volila karei raisu, když nás jako Miyabi přizvala zdejší japonské komunita, abychom se přidali a zkrášlili gastronomickou nabídku podzimního japonského festivalu Akimatsuri. Teď už se festival stal tradicí a návštěvníci se dlouho těší, kdy už přijde slíbený den. Festival se pyšní i hezkým kulturním programem. Zaměstnanci japonských firem v Čechách i se svými manželkami ve stáncích na basebalovém hřišti Kotlářka utloukají omochi, smaží sépie, fritují rohlíky, na speciálních pánvích otáčejí párátkem takoyaki a s elánem vytvářejí další jiné japonské stánkové pochoutky. Teď po dva roky v době Covidu se festival nekonal a nyní, když jsme plánovali ten letošní, chvíli jsem uvažovala, zda bychom neměli pro změnu nabídnout nějaké jiné japonské jídlo. Pak jsem si ale řekla, že karei raisu by na festivalu prostě chybělo. Navíc jsme si vytvořili své know how s tajným receptem, jak našemu karei přidat závěrečný dotek lahodnosti. Prozradil nám ho jeden japonský kuchař.
Když je Akimatsuri, v Miyabi máme velký shon. Musíme mít připravený materiál pro 400 až 500 porcí! To je brambor a to je mrkve! Děláme karei s kuřecím, takže potřebujeme i desítky kil masa. Noc před akcí vaříme rýži ve všech našich rýžovarech. Obvykle vařím já. Hrnce a plotny ale nemáme tak velké, abychom to zvládli v Miyabi, takže vždy brzo ráno přejedou dva kuchaři do spřátelené restaurace s českou kuchyní a tam se to všechno dá dohromady. Postup a recept znal nejprve jen můj syn Vítek, pak to převzal můj bratranec Jára, nejzkušenější Miyabi kuchař, a letos jsme se rozhodli zasvětit i našeho šikovného kuchaře Kima. Kontinuita musí být! Pan Zacpal, generální vedoucí restaurace po dlouhých 27 let, je vždy vrchní organizátor a všechno běží jako na drátkách. Snad to tak bude i letos. V půjčovně si každý rok musíme půjčit nádoby s tepelným uchováním a taky vanu s ohříváním. A co je nejdůležitější, s předstihem musíme zakoupit od japonského velkoobchodu JFC hodně bloků Golden Curry gů.
Na karei raisu z Akimatsuri se těším. Musím samozřejmě ochutnat, než roznesu porce do ostatních stánků. Vždy je tam krásná atmosféra spolupráce a přátelství. Karei raisu. Vlastně už jsem dlouho karei nejedla. Možná bychom měli udělat v Miyabi jednou do roka dny Karei raisu podobně jako děláme Yoshie rámen dny v dubnu. A udělali bychom i dětskou verzi s jablky. Jablka se v omáčce rozvaří a karei dostane o kousek nakyslejší a sladší chuť. Taky je dobré přidat nakonec nakrájenou papriku a cibuli na větší skrojky a povařit jen trochu, aby zelenina zůstala pevná. Vlastně všechno v karei raisu je na větší kousky, hlavně ty brambory. Žádné nudličky, jak čtu na internetu. A taky člověk nesmí zapomenout na přídavné tsukemono, tedy naloženou zeleninu. Je jedna speciálně hodící se ke karei raisu, nasládlá a lehce ostrá. Taková červená. Je výborná. My v Miyabi podáváme ke karei naše fukujinzuke. Dobré jsou i malé cibulky naložené lehce na kyselo. Jó, tehdy v hotelu Fujiya měli i ty naložené zeleninky hodně luxusní a podávali je v krásných skleněných nádobkách se stříbrnými víčky. Člověk si mohl nabrat, kolik chtěl. Taky že jsme si nabrali a navodili si pocit blahobytu. A stačilo jen to něco jakoby navíc. Jaké je z toho poučení? Poučení je, že i úplně obyčejné jídlo může být servírováno tak krásně, že se stane celoživotním zážitkem a taky to, že občasná hojnost člověku připomene, že život je krásný.
V Japonsku jsem se naučila, že ty chvíle si musí člověk tak trochu přivodit. Úmyslně. Plánovitě. Musí prostě myslet na to, že je důležité si udělat radost. V Japonsku bylo pro mě mnohé stresující a někdy mi bylo hodně smutno, ale vždy jsem se přemluvila, že s tím musím něco udělat. Měla jsem malé děti, ale to mi nevadilo, abych si v čase mezi tím, co ti starší byly několik hodin ve školce nebo ve škole, uvázala to nejmenší na záda a jela hodinu do centra Tokia jen proto, abych si v jedné mojí oblíbené restauraci dala jídlo. Ta restaurace byla v Shibuya a shodou okolností to byla restaurace, kde měli jídla s curry. Ale nebylo to japonské karei raisu, bylo to originální indické curry. Jejich curry se skopovým bylo mým oblíbeným. Ale i s kuřecím nebo zeleninové. Vždy podávali několik mističek různých curry a do nich jsem si máčela jejich skvělý chléb nan. Ne že bych v těch chvílích zavrhovala japonské karei raisu – vlastně jsem si to vůbec nespojovala. Byly to dvě úplně jiné kuchyně. Ta indická byla pro mě malým únikem z reality a malým dobrodružstvím. Možná ta restaurace v Shibuya stále existuje, musím to zjistit. Byla tak autentická. Stálice v mém životě. Je to ale už hodně let.
Vzpomínky jakoby se utrhly ze řetězu: Tohle malé curry zastavení se událo možná před patnácti, možná dvaceti lety. Bylo to když dorůstaly naše děti a v Japonsku už jsme nebydleli. Chtěla jsem dětem jaksi výchovně znovu ukázat Japonsko a vytvořila jsem pro ně prázdninovou cestu po důležitých japonských místech. Byli jsme i na hoře Koya, kde jsou desítky chrámů jeden vedle druhého. V jednom tom chrámu jsme bydleli a náš program obsahoval i ranní bohoslužbu, snídani a večeři. Jídlo samozřejmě v mnišském stylu bezmasé kuchyně shoujin. Každý den jsme si oblékali zdobné yukaty s patřičnými pásy, které jsem pro všechny členy rodiny (bylo nás šest) pořídila včetně dřevěných sandálů geta. Slušelo nám to! Bylo to v létě a my jsme byli atrakcí pro turisty i místní, ale to nám vůbec nevadilo. Měli jsme radost, že jsme v Japonsku a že se nám všechno japonské líbí. Japonsko nám poskytovalo tolik darů! Když jsme byli na Koya třetí den, šli jsme v poledne po hlavní třídě a naši pozornost upoutala restaurace s curry rice. Řekli jsme si, že to bude příjemná změna a vešli jsme. Nepodávali karei ze školních jídelen, ale krásně servírované jídlo, které mělo autentičnost chutě z mojí indické restaurace ze Shibuya a přitom mělo i trochu z toho japonského klasického karei raisu. Vkomponovali i ty brambory. Navíc interiér té restaurace byl stylově moderní a mě zaujalo, že tradiční sídlo japonských chrámů a svatyní dokáže pospojovat a sladit v jednom podniku typicky japonské i nejaponské prvky a vytvořit něco nového. Něco, co osloví. Vlastně je to to, co Japonci umí – vypůjčit si odjinud, přetvořit to v něco sobě vlastního a přijít nakonec s něčím, co je krásné a generuje krásu. Až pojedu příště do Japonska, musím jet znovu na horu Koya a najít tu restauraci s curry. Určitě tam bude. Stejně jako další Koya restaurace, kde jsme jedli výtečné sushi sabaoshizushi, typické pro Koya. Už se moc těším! Jak to tak vidím, můj program cesty bude určitě zase od restaurace k restauraci! Zase.
Možná máte podobné choutky a podobné plány! Tak tedy, až budete v Japonsku, dejte si někde karei raisu i curry rice. Indická curry v Japonsku bude možná i lepší než v Indii. Japonsko prostě tohle umí! Umí!
Je krásné si vždy znovu připomenout, že velké zážitky mohou vznikat i z úplně obyčejných věcí jako je milovaný karei guláš po japonsku. Sláva karei raisu!
Vaše Miyabi Darja
