Tokonoma je místo, které by mělo být v každé domácnosti. Je to místo, které nás vybízí k rozhovoru se světem, s druhými lidmi i se sebou samými. Je to místo, z kterého na nás může působit síla slova a síla krásy. A také síla vděčnosti.
Možná mě dlouhá zkušenost v kultuře jiné, než ve které jsem byla vychovaná, přivedla k věčnému toužení po rozhovoru. Rozhovor mi pomáhal vyznat se v chaosu věcí, zůstat sama sebou a současně chápat druhé. Uvědomovala jsem si postupně, co všechno může rozhovorem být. Například i samomluva. V mnoha kritických chvílích svého života jsem si předříkávala začátek biblického Janova evangelia, že „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“ a četla jsem tu větu pořád dokola až se mi začalo dařit posbírávat střepy své mysli utopené v slzách. Nesnažila jsem se pochopit tajemství Slova, důležité pro mě bylo jen to, že Slovo bylo blízko. Že jsme byli v rozhovoru. A to i přes to, že moje drmolení bylo spíše monologem.
Jedna z definic, co je to rozhovor, říká, že je to „vzájemná výměna názorů mezi dvěma nebo více osobami, které střídavě mluví a poslouchají se“. Zdálo by se, že tato definice monolog vylučuje, já ale přesto vím, že můj monolog rozhovorem byl. Dokonce si myslím, že rozhovor může probíhat i mezi člověkem a věcí a nevadí, že nedochází k žádné zaznamenatelné výměně názorů a věc není osoba. Důležité je vnitřní nutkání naplnit prostor a čas, které k rozhovoru vybízejí.
Když věřící zatouží po rozhovoru s Bohem, často zavítají do chrámu nebo vyhledají místo v přírodě, které poskytne jakýsi prostor pro vyznání a naslouchání. Pro rozhovor. V Japonsku mě zaujalo to, že místo, které nabádá k světskému i sakrálnímu rozhovoru, je součástí architektury běžných domů. To místo nemůžete přehlédnout. Říká se mu tokonoma a je to nejdůležitější prostor domácnosti. Do tokonoma lidé dávají domácí oltáříček, zavěšují svitek, umísťují vázu s květinami a vystavují umělecké předměty domácnosti. Podle příležitosti a podle ročního období. Výzdoba tokonomy je stále aktualizovaná a žije ve sdílení se s členy domácnosti. Tokonoma odhaluje sentiment domu. „Ma“ znamená prostor a „toko“ si můžeme představit jako lůžko. Je to vyvýšená část podlahy, kolem které je vytvořen jakýsi výklenek. Tak se to překládá – výklenek, jenže výklenek to není, protože je to hlavní část místnosti. Část, kolem které se všechno jak se říká točí. Právě tam spočine váš zrak, když do místnosti vkročíte. I pak, když se usadíte, vás tokonoma vábí a provází a vy aniž to víte, jste s jejím obsahem v rozhovoru.
Například teď, když slavíme začátek nového roku zvaný Oshougatsu, je ten dialog s výzdobou tokonoma modlitbou za zdraví a štěstí domu. V tokonoma je umístěna mísa se zrníčky běloskvoucí rýže a černým dřevěným uhlím, které symbolizují zaslíbení prosperity domu. Ze zavěšené vázy jsou naaranžované dlouhé vrbové pruty a nesmí chybět bílá a červená kamélie. Tak to znám z obřadu první konvice čaje v roce Hatsugama a tak to mám ráda. Bílá a červená v kombinaci symbolizují národ a navozují silně slavnostní atmosféru. Proutky splývají až na zem, aby slibovaly kontinuitu. Přepásané kruhem mají volat po harmonii, která má zajistit mír a klid domu i celé lidské pospolitosti.
Ale nemusí to být vždy jen stanovený svátek, který vás přiměje umístit na lůžko tokonoma to, co se sluší vystavit v daném běhu času, prostor máte i pro vaše osobní starosti i radosti. Pro vaše představy a tvořivost. Pamatuji, jak jsem s láskou mnohokrát vystavila do naší tokonoma náš nejcennější svitek s mnichem na oslu a pod něj položila narozeninový dort pokropený sakurovými kvítky. Narozeniny byly o to víc slavnostní. Mohla jsem se vyjádřit a nepotřebovala jsem ani nic říct. Když jsem si něco přála, dala jsem do tokonoma předmět, který mou touhu a naději vyjadřoval. Nějak symbolicky. Nebylo to nic spojeného s nadpřirozenem či dokonce fetišismem, byl to jen rozhovor s mým tématem, s mou starostí. Zpřítomnělý rozhovor. Často stačila jen malá vázička s čerstvou květinou a naše tokonoma byla obydlená a já jsem byla o malinko míň smutná, že jsem doma sama. Tokonoma je místem aktivního rozhovoru a nejhorší je, když je tokonoma prázdná a nebo v ní zůstala výzdoba, která už dávno není na pořadu dne. Je to jakoby se domácnost stala zakletým zámkem. Tokonoma totiž vypovídá o lidech, kteří v domě bydlí. O stavu jejich duší. Lidi spojuje a to je moc krásné. Tak jsem to prožívala a snažila se, aby u nás bylo dobře a pokud možno i veselo.
Láká mě zeptat se, zda i my máme v našich českých domácnostech jakousi tokonoma, která by nás postrkovala být tvory rozhovoru? Může to být krb kolem kterého si rodina sesedne, s jeho krbovou římsou, na které jsou rozmístěny fotografie našich nejdražších. Možná to je skříňka v obývacím pokoji, kde máme na očích nejcennější předměty domu – sošku možná nebo kávovou soupravu, a nebo je to obraz, co visí na stěně. Může to být i křesťanský křížek či svatý obrázek. Všechno to je důležité, ale přiznejme si, že je naše výzdoba povětšině statickou scénou a my si jí nakonec ani nevšímáme. Nejdynamičtějším a nejkomunikativnějším místem v našich domácnostech je možná jídelní stůl a na něm třeba čerstvě upečená vánočka nebo hrnec horké polévky.
V každém případě jsem přesvědčená, že mít doma tokonama, která je vždy aktuální, zasvěcená a vyhrazená, a ve které probíhá rozhovor mnoha forem, aby nám pomáhal a aby nás šlechtil, je hodně užitečné. Možná vás bude inspirovat video, které přikládám. Určitě stojí za to si ho pustit. Až si to video poslechnete, možná se nově podíváte na vaši domácnost a řeknete si, ano tady to bude, tady bude naše tokonoma. A prosím, buďte velkorysí, protože tokonoma je lůžko, které posílí vaše tělo a duši, abyste byli tvory rozhovoru.
https://www3.nhk.or.jp/nhkworld/en/ondemand/video/2029161/
Vaše Miyabi Darja
