Bylo to někdy na konci května roku 1986. Vedla jsem svého syna Ria do místní základní školy na předměstí velkoměsta Tokia a jakože se nerada přetvařuji, tehdy jsem musela. Já být dítě, tak bych do té městské školy chodit nechtěla. Jenže jemu bylo šest a moje důvody by nechápal. Vlastně jsem vůbec syna do japonské školy dát nechtěla. Měla jsem koupenou letenku do Čech a Rio měl začít v české škole v Čechách. Od září, jak to u nás chodí. Proto jsem syna nezapsala do té japonské, kde školní rok začíná 1. dubna. Jenže 26. dubna vybuchla atomová elektrárna v Černobylu a já v nejistotě, zda je bezpečné žít v Čechách, jsem s odjezdem vyčkávala. Z městského úřadu ale přišla obsílka, že je trestné neposílat dítě školou povinné do školy a ať to rychle napravíme. A tak jsme šli. Bylo potřeba, aby si hoch školu oblíbil tak, jak byla. S králíčkem a slepicí u vchodu do školní budovy, která sama však už byla o hodně méně roztomilá. Žáci se totiž v rámci osnov starali nejen o několik školních zvířátek, ale také o čistotu svých tříd. Možná výchovné, ale mě se to nelíbilo. Škola nepůsobila pastelově vesele, jako třeba ta ve Vodičkově ulici v Praze, kam později chodil můj druhý syn. Tam v té škole v Japonsku se na dlouhé tyči podél velkých oken v řadě sušily jeden vedle druhého hadry na podlahu. Přišlo mi, že je všechno ve stejné barvě. Šedé. Jako ty hadry. Ve třídě bylo téměř čtyřicet žáků a paní učitelka byla v teplácích a zástěře. Pamatuji, jak se ty děti na Ria dívaly zvědavě i nepřátelsky, protože jsem ho do třídy přivedla já maminka cizinka a navíc o měsíc později než začali ostatní. Výjimky totiž v japonském kolektivu vítané nejsou. Ptala jsem se v duchu, zda můj malý bude dostatečně silný a všechno tohle zvládne. Zda zvládne uhájit si jinakost, protože to je v Japonsku často nad síly jedince. Bylo mi těžko a přitom jsem ho povzbuzovala. Upozorňovala jsem na všechno, co by se mu mohlo líbit a přála si, aby ho neodradily ošklivé záchodky a všudypřítomná šeď betonových zdí.
Rio neprotestoval a do té školy chodil. A docela i rád. Nebyl premiant, protože neměl tu správnou přípravu. Doma jsme neměli po všech stěnách i na záchodě vylepené obrázky japonských písmen hiragany a základní znaky kanji (kandži) jako to mají v jiných domácnostech. Nedrilovala jsem ho, aby mnoho hodin denně s pomoci mnoha dětských pomůcek rozpoznával samohlásky „a i u e o“ a slabiky „ ka ki ku ke ko sa shi su se so“ a tak dál. Ria jsem neposílala do doučovacích hodin juku (džuku), jako v Japonsku chodí většina dětí už od školkových let. Vzdělanost je silným předsevzetím obyvatel a prvním předpokladem je zvládnout jazyk. Děti to mají mnohem složitější než se naučit našich 26 písmen základní abecedy a jen přidat to, že existují háčky a čárky. A kroužek. V Japonsku začínají kulatou slabikovou abecedou hiragana (mimo pěti samohlásek), pak obdobnou hranatou abecedou katakana a k tomu si musí postupně osvojit na stovky a tisíce znaků, které se navíc používají v kombinacích a mají několik čtení. Jeden se diví, že s tímhle jazykem dokázali Japonci už tak brzy v historii docílit vysoké gramotnosti národa. Věděla jsem, jak náročné to je, protože jako dvaadvacetiletá studentka Mezinárodní křesťanské university ICU v tokijské čtvrti Mitaka jsem se za jeden rok musela japonštinu naučit natolik, abych mohla poslouchat přednášky a psát písemky. Nejméně dvanáct hodin jazyka denně. Bylo to na zbláznění. Uměla jsem si představit, co Ria čeká a snažila jsem se mu pomoci, ale na japonské maminky jsem nestačila. Možná ani nechtěla stačit.
Riův otec, japonský inženýr v polostátní správě, se hodně zlobil, že Rio není mezi prvními. Vždyť je zdravý a má inteligentní studované rodiče, matka je v domácnosti a vlastně kde je tedy problém. Domů přicházel po půlnoci a ráno v osm byl pryč. Většinou i v sobotu. Zúčastňovat se výchovy syna, na to už síly neměl. Chyba prý byla ve mně, v matce. Pro svého syna jsem byla nedostatečná, protože jsem měla jiné priority než ostatní. Než většina. Posílala jsem ho do křesťanské školky na ICU a dbala jsem více na charakterovou připravenost než na dril a disciplínu. Rio žil chvíli v Čechách a chvíli v Japonsku. Byl přeci obojí! Čech i Japonec. Do svých šesti let si dvakrát vyměnil jazyk. Naučil se Japonsky a pak zapomněl, naučil se Česky a pak zapomněl. Znovu se naučil japonsky a češtinu si podržel. Domů do Čech jsme se pravidelně vraceli, protože jsem měla za to, že poznat širší rodinu je pro dítě důležité. V Japonsku jsme příbuzné neměli, určitě ne takové, co měli čas se s námi vídat. Místo nich jsem se obklopila japonskými přáteli a pořádala u nás doma zajímavá setkání. Chtěla jsem, aby byl syn zvyklý na lidi a nebál se samostatnosti. Třeba aby si uměl namazat sám chleba a nebo aby vydržel drsnější podmínky. Třeba stanování. Každé léto jsem děti brala na cesty do různých koutů Japonska a často jsme neměli ani pevnou trasu. Prostě jsme vyjeli třeba na Sever. Nevěděli jsme ani, kdy se vrátíme domů, za týden či za měsíc. Rio nechodil na povinné letní plavání v jejich škole a nechodil na letní doučování. Učil se být výjimkou. Ano, byla jsem matka dobrodruh, bohém a můj syn moje oběť. Tak to viděli druzí, dokonce i můj manžel.
Chtěla jsem, aby syn na věci přicházel sám a aby měl vždy prostor pro vlastní tvořivost. Diskutovala jsem s ním a konfrontovala ho s různými situacemi. S různými přístupy k životu. Jeho otec ale říkal, že stačí, abychom plnili školní povinnosti a abych synovi říkala, že táta ho má rád, ale musí pracovat pro společnost a proto není doma. A že až bude Rio velký, tak pak si určitě spolu popovídají. Upřímně přiznávám, že jsem si nemyslela, že to tak má být. Snažila jsem se všechno zastat sama a svým dětem být mámou, tátou, babičkou, dědou i kamarádkou, a pořád nablízku. Věděla jsem, že můj Rio bude vždy žít na rozhraní nejméně dvou kultur, a že bude potřebovat být přizpůsobivý, flexibilní a tolerantní k tomu, co není obvyklé. Bude muset umět improvizovat a mít sebevědomí, aby uhájil svou jinakost. Věděla jsem, že tohle všechno mu japonské školství nenabídne. Vedla jsem si tedy svou, ale současně mi bylo líto, když mi moje dítě občas řeklo, že on Rio je tak trochu pomalý a hloupý a že už to tak je a mám se s tím jako maminka smířit. Porovnával se s ostatními a ve svých letech nechápal, kde se děje chyba. Nakolik mu to vadilo, nevím.
Na Riovi bylo obdivuhodné, že měl vrozenou sveřepost samuraje. A dokázal snášet bolest. Ne každé dítě by asi bylo pro jeho úděl dostatečně odolné. Možná na něj spolužáci zkoušeli šikanu, protože ta je v japonských školách častá, ale nikdy se nestalo nic, co by mě upozornilo, že musím za něj něco řešit. Ne všechno ale Rio zvládal. Třeba každodenní povinný nástup všech tříd na velkém sportovním prostranství školy odnesl několikrát tím, že omdlel. Nechala jsem ho lékařsky vyšetřit a jediné, co se zjistilo, bylo, že stejně jako já má lehkou poruchu metabolismu a je vhodné, aby stejně jako já měl v kapse sušenku a když se mu dělá špatně, tak aby si ji vzal. Jednoduché. Doporučil to i doktor. Jenže mít ten kousek chleba a sníst ho, když nebyl čas určený na jezení, tak to v japonském systému mému synovi nikdo nepovolil. Dokonce ani v malé škole v cizině. I tam několikrát před polednem omdlel. Kdyby prý povolili výjimku jednomu žáku, jak by to potom ve školách dopadalo. Vysvětlovali mi, že žáci si musí osvojit uniformitu, protože tu prostě budou v japonském životě potřebovat. A taky schopnost strpět příkoří. Vydržet.
Když bylo první vysvědčení a na něm bylo i ohodnocení z toho, zda moje dítě umí konstruktivně trpět, vlastně jsem se ani nedivila. Rio dostal známku z „Ganbaru“ a bylo to A (nejvyšší dobré). Ganbaru je sloveso pro povzbuzení překonat sám sebe. Vyjadřuje i to, zda jedinec umí zvládat příkoří. Je to jedna z japonských důležitých ctností. Když jsme odjížděli do Čech a můj syn se loučil se svým kolektivem, děti mu napsaly na společnou destičku právě to Slovo slov. „Ganbare“, „ganbere“, „ganbare“ – „Do toho! Vydrž!“ Je to takový zvyk. Bylo to napsané jako paprsky slunce z jednoho bodu. Vidím to jako dnes. Tolikrát „ganbaru“ kolik v té třídě bylo dětí. Nic jiného mu spolužáci nevzkázali. Kdo z českých dětí by druhém dítěti přál „vydrž“. Ano, kolektivní „vydržme“ je v Japonsku všudypřítomné! V „ganbaru“ je účinnost i zrádnost japonského školství.
Snést tvořivě nespravedlnost, nepohodu, příkoří nebo vlastní lenost vyžaduje hodně silného ducha. Japonci jsou sveřepí budovatelé a idea „Ganbaru“ jim dobře slouží. Jenže na děti jsou skrze nesmlouvavé „ganbaru“ kladeny takové zátěže a očekávání, že to některé neunesou a vezmou si i život. Ve výjimečných případech se odhodlají k nějakému zvláště zrůdnému činu. U nás v Koganei v té stejné škole, kam jsem tehdy šestiletého Ria vedla, tak tam jeden žák … je to tak hrůzné, že to radši nenapíšu. Nikdy jsem neslyšela, že by se něco podobného stalo v české škole. A taky jsem neslyšela, že by se v Čechách hovořilo o společenském fenoménu, že děti odmítnou chodit do školy a vůbec komunikovat s kýmkoliv, i s rodiči nebo sourozenci. Jsou i takové případy, že dítě odemkne dveře svého pokoje, jen když si chce vzít jídlo, ale teprve až tehdy, kdy ten, kdo jídlo za dveře položí, odejde. V japonštině se tomu fenoménu uzavírání se do sebe říká hikikomori. Děti hikikomori se pak stanou dospělými a jen japonská společnost ví, jak problematičtí jedinci to jsou. Jak smutní jedinci to jsou. Jak smutná realita to je.
Hikikomori jako fenomén je diskutovaný na celostátní úrovni a je v Japonsku stále rozšířenější. Můj Rio asi zažil své, protože když dospíval, tak si právě tohle téma vybral pro svou bakalářskou práci. Chtěl pomoci druhým, kteří nezvládají stres a nápor okolí. Dokonce si během studia na vysoké škole u nás v domě zřídil malou komunitu pěti šesti spolužáků a vracel svým kamarádům ze školy motivaci se o něco zajímat a prožívat radost. Svěřili se mu, že se vstupem na vysokou školu naplnili cíl a teď co? Vychodili japonské školství, podřídili se vedení a přáním svých rodičů a prarodičů, učitelů i společnosti, dřeli se a nakonec se jim podařilo vstoupit i na prestižní vysokou školu. Na ICU. Tam, kde jsem i já vystudovala a kde jsem to tak dobře znala. Právě tam studoval i můj syn. Divila jsem se, že i na ICU jsou studenti, kteří nemají vlastní motivaci. Kteří přijdou na vysokou školu a chtějí si konečně užít lehkomyslnosti bez věčného drilu a testů. Bez věčných požadavků, co musí. Bez „ganbaru“. Je dobře známé, že mnozí studenti vysokých škol se teprve na vysoké škole rozkoukávají a uvědomují si sami sebe. Svou osobnost. Nevědí, o čem je život. ICU byla výjimečná právě tím, že tam žil silný duch kreativity, zapálení a jinakosti, a snad tomu je tak i nyní. Japonská společnost ICU a podobné školy potřebuje.
Jedno ze skutečně důležitých poznání, kterými mě ICU obohatila, bylo, že nezáleží jen na tom, jak se prosadí jednotlivec jako individuum a jak sám sebe obhájí, ale jak umí spolupracovat s ostatními a jak umí do života aplikovat loajalitu ke skupině. Neschopnost předat upřímně své přednosti skupině byla moje slabina, kterou jsem si s sebou nesla z našeho západního světa. Chtěla jsem vynikat. V Japonsku jsem se pak musela učit potlačit svou asertivitu. Mlčet, když to bylo vhodné. Ošetřit své ego. Věděla jsem, že nesmím ztrácet soudnost k hodnotám, kterým věřím, ale současně jsem chtěla vnímat potřeby kolektivu, a to téměř programově. Nutila jsem se být „ganbaru“. Nařizovala jsem si, ne vždy úspěšně, že se nesmím zlobit, když nemám, co chci. Připomínala jsem sama sobě, že jedinec nestojí sám o sobě, ale že člověk je vztah mezi jedním a druhým. Ano, člověk je tvor společenský. Tvor ve vztahu. Asi jsem to věděla i z výchovy ve svém západním světě, ale plně jsem si tento obraz vazby jednoho s druhým představila až z japonského znaku „ningen“ 人間. První kanji ve slově je člověk. 人. Osoba, co má hlavu, ruce, nohy. Nebo dvě osoby. Nebo několik osob. Číslo se v japonské gramatice nepovažuje za jasně definované. Prostě „hito“ v japonském čtení. Druhá část slova je tvořená znakem v čínském čtení „gen“ a v japonském čtení „aida“ 間 a znamená prostor mezi. Ve znaku vidíte bránu a v té bráně je umístěno slunce, den. Tohle slovo bylo pro mě prozřením. Stálo pevně na japonské zkušenosti.
Rio prožil výchovu ve jménu „ningen“ a „ganbaru“ v mnoha formách už od svého raného dětství. Chodil do japonské školky, do japonské základky prvního i druhého stupně, v Japonsku i v Čechách a Turecku při japonském velvyslanectví. Když mu bylo patnáct, nehrnul se do toho přesídlit do Japonska a chodit do japonské high school a nechtěl jít ani do české školy. Nakonec nastoupil v Praze na British College gymnasium, které v roce 1992 založil Václav Havel a britský princ Charles. Japonské školství mu k tomu kupodivu dalo i dostatečnou přípravu anglického jazyka. Studium bylo v angličtině. Líbilo se mu tam. Po promoci nastoupil jako zahraniční student na Karlovu Universitu na fakultu sociálních věd a studoval v češtině. Nedokončil. Pak studoval na Literární akademii. V češtině. Nedokončil, i když jeho eseje byly excelentní. Tři jazyky a život chvíli v Japonsku chvíli v Čechách chlapci zkomplikovaly dospívání. Nevěděl, čí je. Vždycky jsem chtěla, aby byl Rio i Čech i Japonec, aby nebyl „half“ ale „double“. Aby uměl obě řeči a navrch anglicky. Aby miloval obě kultury. Aby toho hodně zažil. Aby byl kosmopolita. A protože jsem si uvědomovala, že je Rio založením podobný mě samotné, myslela jsem si, že zůstane žít v Čechách. Nakonec se ale rozhodnul odjet do Japonska a zkusit si svůj temperament otestovat tam. Hledal se. Hikikomori ho odrazovalo, ale dlouho žil představou, že by bylo zajímavé být homeless. Nechápala jsem. Zkoušel i nebezpečné sporty jako freediving. Byl dokonce na světovém šampionátu. V Japonsku nejprve vystudoval dvouletou Námořní akademii a získal licenci na řízení velkých lodí, ale tohle povolání nikdy neprovozoval. Raději žil v malé místnosti bez příslušenství blízko tokijského nádraží a pohyboval se mezi lidmi, kteří hledali nějakou alternativu k japonské realitě. Chvíli chtěl být i hercem a stát se slavným. Skutečného homeless myslím nezkoušel. Nakonec ho život bez zdravotního pojištění a cílů unavil a přihlásil se na ICU. Ač už byl výrazně starší než jiní uchazeči a měl jiný background, přijali ho. Ještě si ho někteří profesoři pamatovali, protože jsem svého Ria měla pod srdcem jako studentka druhého ročníku. Když se narodil, stal se nejmladším studentem ICU. Všichni ho znali. Nosila jsem si ho uvázaného na zádech na přednášky. Asi jako jediná studentka v historii ICU. Na jiné japonské universitě by to bylo nemyslitelné. Odvahu jsem na to měla a když jsem promovala, bylo Riovi dva a půl roku. Profesoři, studenti i hosté obřadu blahopřáli i mému malému klukovi. Byli jsme výjimkou, ale na ICU to unesli. Psal se rok 1982.
Během svého studia na ICU se Rio rozhodl, že jeho zkušenost je pro japonské školství důležitá a dal si za cíl stát se učitelem. Byla to jeho mise. Složil náročné státní zkoušky a požádal si, že chce být umístěn do školy, kam nikdo jít nechce učit. Bylo to kdesi na západní daleké periferii za velkoměstem Tokio. Žáci byli často z rozvrácených rodin a měli málo motivace se učit. Rodiče je ani nenutili chodit do těch všech přípravných doučovacích privátních kurzů a ani na to neměli peníze. Mnozí žáci nestačili zvládat školní učivo a jejich chování často neprokazovalo dobrou morálku. Rio věřil, že jim může pomoci. Pro žáky byl učitelem exotem, hrdinou i příkladem, co všechno lze zažít. Důležité bylo, aby objevili své sny do budoucnosti. Zadání to bylo náročné. Přesto Rio po čase vnímal, že jeho vyučování žákům přináší právě to, co potřebují. Po několika letech Ria Státní školní správa přeložila na školu do Suginami. Je to jedna z bohatších tokijských čtvrtí, takže i státní škola má vyšší úroveň a lepší žáky. Rio se znovu pustil do úkolu se vším, co uměl. Byl třídním na druhém stupni se specializací na angličtinu. Věnoval škole šest dní v týdnu a sedmý den se promyšleně regeneroval. Den odpočinku jako v Bibli. Prostě aby přežil. Součástí náplně práce učitele bylo i to, že musel být dozorovatelem na školních aktivitách mimo výuku. Klubové aktivity jsou ve školách i v sobotu, i když není sobotní výuka. Rio o sobotách doháněl i přípravu pomůcek a stejně jako jiné dny chodil ze školy až někdy po deváté večer. Jako každý den se stavěl v restauraci na jídlo a pak domů spát. Odmítal komunikovat s rodinou, vlastně to ani nebylo dobře možné. Neměl čas. Ve škole měli trvale zablokovaný internet mimo svět školy a zákaz telefonování. Stejně tak studenti. Prostor v prostoru. Říkal, že učitelé jsou trvale přepracovaní a nikdo si pořádně nemůže vybrat dovolenou ani v létě, kdy ve škole není výuka. Dokonce si nikdo nemůže dovolit nejít vyučovat, že je nemocný. Jiní učitelé by museli zaskočit a nikdo si neuměl představit, jak by to kdo stačil zvládnout. Všichni prý jeli na doraz. Roky. Učitelů je trvale málo a i když vláda stále slibovala, že brzy chystá nápravu, nic nápravného se nestalo. Velké procento učitelů prý každoročně zaplatí svým nasazením pro žáky vlastním zdravím, fyzickým i psychickým. A není se čemu divit. Riovi táhlo na čtyřicítku a nakonec se bolestně rozhodnul, že svou misi japonské nové generaci zakončí a změní profesi, aby si vůbec mohl myslet na partnerský a rodinný život.
Je to jen pár týdnů, co se Rio oženil. Svatbu měl ve stejném kostele, kde byla moje promoce, jeho promoce malého i velkého Ria a promoce jeho milé ženy Makiko, Japonky, která v Riovi vítá jeho bohatou životní zkušenost. I jí vychovala ICU. Mezinárodní křesťanská universita. Věřím, že je v Japonsku více takových universit, které jsou avantgardní a přitom dokáží předávat ctnosti dochované z minulosti. Ctnosti, které vedou k sebekázni, odhodlanosti, skromnosti a smyslu pro kolektiv a přitom nechají prostor pro radost z poznávání a svobodu vlastního rozvoje a projevu. Když jsem studovala na ICU obor Mezinárodní mezilidská komunikace, paní profesorka nám před promocí říkala, že akademicky víme, jak na to, ale jen život nás naučí, jak být dobrými lidmi s kuráží a vitalitou činit dobro. Bylo to na ICU, kde jsem se setkala s uměním japonského čajového obřadu, které mě provází a stále bude součástí mě samotné. Universita má dokonce čajový domek chashitsu (čašitsu), který je japonským národním pokladem. Při škole je klub studentů, kteří se čajovým obřadem vážně zaobírají. Na universitě už tehdy bylo mnoho skupin, které byly aktivní v nějakém z japonských tradičních umění. Nejoblíbenější asi byla bojová umění. Já jsem si na ICU pilovala i své schopnosti aranžovat květiny školy Sógetsu až do úrovně učitele. Chodila jsem i na kurzy kaligrafie. S dítětem uvázaným na zádech. Když se chce, všechno jde. Universita měla dvě muzea se zajímavými sbírkami archeologickými i etnografickými a z universitní budovy zvané D-kan se neustále ozývala hra na různé hudební nástroje. Všechno tam žilo, všechno se hlásilo k životu a tvořivosti. Tak jsem to prožívala. Na trávě spolu seděli studenti japonští i studenti z různých států zeměkoule. Bylo to místo, kde jsem chtěla být a kde myslím konečně zakotvil i můj syn Rio. Musím to vyslovit: „ICU, děkuji“.
Věřím, že z ICU budou i nadále vycházet absolventi, kteří ovlivní japonskou společnost do budoucna tak, aby dokázala vstřebávat a rozvíjet hodnoty, které byly v době, kdy malý šestiletý Rio vstoupil do japonské obecné školy, nemyslitelné. Za čtyřicet let se totiž japonská společnost stala mnohem více různorodou, než tomu bylo dřív. Výjimek jako byl Rio je stále více a více. A nejsou to jen děti z mezinárodních rodin, jsou to i rodilí Japonci, kteří prostě nejsou stejní jako většina. Je třeba, aby i ti mimo hlavní proud měli v japonském školství možnost projevovat se beze strachu a revolty a nemuseli se utíkat k extrémům samoty hikikomori nebo křečovitého protestu uprostřed vyhraněných bublin. Vím, že můj syn bude jedním z těch, kdo půjdou lidem příkladem, že být výjimkou je navýsost tvořivé a užitečné, když současně vydává sám sebe službě kolektivu. Výjimky totiž mohou být nutným kořením, které přidá většině na chuti. Rio žije v Japonsku a chápe svou výjimečnost jako výhodu. Myslím, že jen tohle samotné je úžasným úspěchem toho malého šestiletého chlapce, kterého jsem vedla do ošklivé japonské školy, co mi připadala jako betonový bunkr.
„Rio, yoku ganbarimashita ne!“ „Rio, zvládl jsi a zvládáš skvěle!“
