Letní prázdniny jsou nádherným prostorem pro neobvyklé zážitky. Na cestách můžeme okusit i jídlo, které jsme do té doby nikdy nejedli. V Japonsku si nových zážitků hodně cení a dokonce se mezi lidmi říká, že když okusíte novou surovinu, prodloužíte si život o sedm let. Možná sedm měsíců nebo sedm dní. Důležité sdělení je, že věci dosud nepoznané nám přidají do bohatství darů života a stojí za to odvážit se. Alespoň o prázdninách!
Japonci z každého výletu vezou svým nejbližším nějakou pozornost, často to je krabička s cukrovím nebo s naloženou zeleninou, prostě s něčím, čím je krajina daleko za obzorem výjimečná. Co přivezu já pro vás hosty Miyabi? Budou to dvě cizokrajné sushi rolky – naši kuchaři vám je v září připraví – a povídání, jak si s japonskou kuchyní poradí kuchaři v jiných kulturách než je ta japonská. Konkrétně ve Španělsku.
Tu první prázdninovou sushi rolku jsem nazvala Zpěněný příboj. Je symbolem útesů, kterým jsme se museli vyhnout při plavbě k břehům severního Španělska. Fascinováni tím, že jsme na naší staré lodi s mým mužem přepluli kus Atlantiku, jsme se usadili hned v prvním městě a dál už se nám plout nechtělo. Město se jmenuje La Coruna a je krásné! Samozřejmě, že jsem se hned podívala na internet a zjišťovala, kolik tu mají japonských restaurací a jaké dobroty připravují. Informace ale byly strohé, a tak jsme se vypravili do restaurace, která se zdála nejkreativnější. Jmenuje se Chirashizushi a já si představovala, že právě tento neobvyklý typ sushi bude na jídelníčku dominovat. Vůbec tomu tak nebylo. Chirashizushi jsme našli jen jedno a bylo zařazené mezi maki a možná to i maki bylo, jen se jmenovalo Chirashi. Rolky byly zařazeny do kategorie Tokoshu a já nevěděla, co tím myslí. Asi udělali překlep a bylo to tokushu, tedy spešl. Speciál byly určitě. I podle názvů – Takashi, Kotonaru, Watashi, Ryosuke, YinYang nebo Nyuzai. Na jídelníčku měli i yakisoba, katsudon, tonkotsu rámen, karei rice, Thai polévu a něco, co se jmenovalo Arroz Estilo Vietnamita. Taky mě zaujalo, že menu začínalo seznamem 24 druhů vína a pak teprve bylo jídlo. Nakonec dali pivo, sake (jen jeden druh) a ostatní pití. Celé to bylo jen ve španělštině a navíc jen zkratkovitě v internetové formě. Museli jsme si menu sejmout z kódu na stole chytrým telefonem a luštit. Ještě že telefon nosíme stále s sebou. Vzpomínala jsem na Miyabi, kde máme pro hosty nejen QR kód, ale také pečlivě postavený tištěný jídelníček a dokonce i obrázkový sešítek. A samozřejmě menu v angličtině.
Abychom vůbec něco objednali, vybrali jsme si rolku, co měli vedle u stolu. Řekli nám, že se jmenuje Yuki no Kaze. Možná proto, že byla s bílou rybou, ale význam slova jsem asi věděla jen já. Sněhový vítr. Rolka mi připomínala spíše rozbouřené moře, na které se tady každý den s novým ohromením dívám. Teď už ze břehů. V duchu jsem kárala restauraci, že nectí roční období, které je v japonské gastronomii tak důležité, a pojmenovala jsem si rolku po svém: Zpěněný příboj. Druhá rolka, kterou jsme si z jejich dvaceti dvou originálních maki vybrali, se jmenovala Natsumi. Nebylo to napsané kanji, takže nevím, co měli na mysli, ale já si řekla, že natsu je léto, a protože mi letní dobrodružství na moři končilo, tahle rolka to pro mě mezi ostatními vyhrála. „Mi“ znamená dívat se a já se chtěla na to španělské léto dívat všemi smysly.
Nakonec nevadilo, že nevíme, co si objednáváme. Na jídlo jsme se těšili a restaurace nás nezklamala. Každé jídlo nesli na jiném keramickém talíři nebo v jiné keramické míse nejspíše od místního soudobého hrnčíře. Výrazné barvy, zajímavé tvary. Všechno jsem si fotila. Zrovna tak, jako fotí Japonci, aby měli o všem záznam. Rolka Natsumi byla tuňáková. Tuňák byl uvnitř i navrch na každém naplacato položeném kousku maki a byl hodně tmavý, jako těla Španělů na španělských plážích. Tady bylo japonské pravidlo ctěno výtečně. Tuňák byl promaštěný olivovým olejem, právě tak akorát. Velmi chutné! Jak jsme byli rozmáchlí, přidali jsme si ještě rolku, která byla pro změnu z lososa. Na doporučení servírky, která uměla malinko anglicky. Uvnitř bylo avokádo, které jako komponent asi figurovalo ve všech rolkách a taky Philadelphia sýr a navrch kupa ochucených světle zelených řas. Rolka se jmenovala Takumi. Představila jsem si, že ten, kdo si takovou rolku oblíbí, musí být trochu takumashii, tedy silák a odhodlanec. Mně rolka chutnala, ale to proto, že jsem milovník řas všech druhů a ve všech formách.
Co nás zaujalo, bylo, že u rolek nebylo přiložené wasabi. Napadlo mě, že béžový prášek v keramické misce bude wasabi a konečně mi došlo, proč mají založenou nejen sojovou omáčku, ale i vodu. Každý si měl své wasabi sám rozmíchat. A nebo přidat prášek rovnou do sojovky. A nebo rolky posypat? Malinko jsme okusili, ale wasabi chutnalo jak rozdrcený křen. Ano vím, běžné wasabi obsahuje velké množství křenu, určitě se však dá pořídit wasabi prášek, který jako wasabi přeci jen chutná. A je alespoň trochu zelený. I tady jsem si zavzpomínala na Miyabi a naše kvalitní wasabi. Gari, tedy naložený zázvor, u našich hostů tolik oblíbený, se v restauraci Chirashizushi nekonal.
Ale i tak jsme byli nadšení. Mně hodně chutnal Zpěněný příboj, kde neviditelná síla vzdouvala hoblinky katsuo a mezi nimi prosvítala bílá barva lehce flambované ryby Pescado Blanco, velkoryse objímající rolku, která měla téměř dvakrát takový rozměr jako běžná uramaki. Uvnitř byly ebi fry, tuňák, krevetí a krabí proužky a nezbytné avokádo. Rolka byla bohatě přelitá teriyaki omáčkou a majonézou a posypaná pažitkou. A samozřejmě těmi katsuobushi. Jestli máte v Miyabi v oblibě naší rolku Sunset Boulevard, tak tahle španělská rolka vám bude chutnat ještě víc.
Nakonec jsme si dali dezert. V jídelníčku sladkosti uvedené nebyly, nebo jsme je nenašli. Řekli nám, že mají matcha zmrzlinu. Tu jsme si objednali, abychom jí porovnali s Miyabi matcha ice. Měli jí dobrou a dostali jsme dva velké kopečky na bambusovém listu, ale ta naše je delikátnější a promyšlenější. Taky je to naše trvalka. Mateřská láska holt je zamilovaná do svého. Ještě jsme si mohli vybrat mezi citronovým dortem a nebo mochi. Okamžitě jsem dostala chuť na čerstvé mochi daifuku se shiroanem, jak ho děláme v Miyabi a objednala si i tuhle sladkost, i když najezení jsme byli až až. Ubezpečili mě, že mochi si dělají svoje, sami. K našemu překvapení jsme dostali ne mochi wagashi ale mochi ice. Přišlo to ve třech barvách s různým plněním a koule byly uložené na jakémsi asi sojovém prášku. Každá mochi ice měla vysokou čepici ze šlehačky propíchnutou vysokou špejlí, která neměla žádnou funkci, mimo tu, že celé to bylo bombastické. Taky to stálo jako půl jedné rolky. Za zážitek to ale stálo. Nejlevnější ze všeho bylo espresso. A bylo nejjednodušší si ho objednat. Servírka hned věděla, co chci.
Odcházeli jsme spokojení, hodně spokojení, a rozhodli se nejít hned na loď, ale udělat si procházku po starém městě. V nejstarším kostele z 12. století, krásném Igrexa de Santiago, vítal katolický kněz skupinu svátečně oblečených lidí, kteří se shromáždili ke křtu boubelaté holčičky nemluvňátka oblečené do dlouhých bělostných krajkových šatiček, a my jsme nemohli odtrhnout oči. Fascinovaly mě španělské dámy, mladé i ty staré. Umějí se ustrojit. Některá měla střevíčky rudě červené sladěné k dlouhému letnímu plášti a jiná měla boty azurově modré stejně jako byl azurový její pásek na hnědých jednoduchých šatech. Rozlet barev a vzorů. Podpatky měly hodně vysoké a já je obdivovala, jak krásně v nich umějí chodit. Ne jako mladá japonská děvčata v Harajuku. Nějak jsem si v té chvíli na ně vzpomněla. My jsme měli boty placaté a navíc sandále, ale tolik jsme toužili být součástí toho křtu, že jsme si nenápadně sedli do poslední lavice a ač jsme ničemu nerozuměli, byli jsme s nimi celý obřad. Stoupali jsme si a sedali, když si všichni stoupali a sedali. Snad se na nás nezlobili, že tam jsme. Díky té malé novokřtěnce nám bylo dobře na duši. Najednou jsme nebyli až tak cizí cizinci. Cítili jsme se bohatí.
A to stejné přeji i vám. Abyste se cítili každým novým zážitkem bohatší. Pokřtěni k lásce!
Vaše Miyabi Darja
