Slovo, které mě v Japonsku provokovalo, bylo „anone“. Je to japonské slovo. Takto zní. Anone. Nic neznamená a je jen nepotřebným úvodem v řeči. Něco jako „mm“ nebo „eee“. Mně ale vždy v mysli automaticky vytanula otázka: Tak ano, nebo ne? Nevím, jestli víte, ale z Japonců je občas těžké dostat jasné Ano nebo jasné Ne. Zvláště s tím Ne mají problém. Dělají vše proto, aby nemuseli zklamat a zavřít cestu. Milá nedořečenost je jim mnohem bližší a příjemnější. Aby nemuseli říct ano nebo ne, uvedou někdy svou řeč slovem anone a pokusí se věc popsat. Nechávají na věci, aby se sama prezentovala, a čekají, až se posluchač dovtípí. Až si sám dá odpověď. Mluvčí je tak trochu osvobozen od zodpovědnosti a mě to dráždilo. Například když jsem si chtěla koupit boty, vybrala si, které se mi líbily, řekla velikost, čekala, až mi boty prodavačka přinese a ta, i když od začátku věděla, že danou velikost nemají, neřekla mi to, protože říct od začátku Nemáme, to nedokázala. Zdálo se jí to neslušné. Radši kývla a šla se nejméně pětkrát marně podívat, zda se přeci jen ty boty někde v zadním regálu objeví. Já už pak řekla děkuji a odešla. Anone, tak to v Japonsku chodí. Ani ano, ani ne.
Japonci samozřejmě vůbec nevědí, že české ano je souhlas, a ne je nesouhlas. V japonštině se ano řekne „hai“ a ne se řekne „iie“. Ale i kdyby to věděli, anone by říkali a svůj styl mezilidské komunikace by neměnili. Mají rádi, když do lidského projevu je přimícháno i trochu lásky a chuti. Líbí se jim, když logika věcí je, byť jen na chvíli malinko potlačená. Neurčenost a neurčitost, japonsky aimai, je vítaná. Pro mě ale vyjadřovala tajemnou neohraničenost s nejasnými stíny. V neznámém Japonsku jsem raději chtěla vědět, na čem jsem. Jejich aimai kultura mě dráždila. S vděčností ale vím, že mě i vychovávala.
Proč do ideje aimai míchám lásku, a dokonce i chuť? Vysvětlím. Slovo aimai se skládá ze dvou znaků. 曖昧. Ten druhý znamená „chuť“ podobně jako u jídla. 味. A jak víme, s chutí je to u každého jinak. „Proti gustu žádný dišputát.“ Znak pro „ai“ je synonymem pro slovo láska 愛a dokonce část toho znaku zápis pro lásku obsahuje. K němu je přidaný radikál, který znamená slunce nebo den. 日. Možná jsem trochu spekulant a lingvisté by se mi smáli, ale já si to vše v mysli pospojovávám a zápis slova aimai je pro mě láskyplným poučením. Vím totiž, že slova v jazyce mají své opodstatnění a může se v nich skrývat hluboká pravda o lidském životě. Pamatuji se, jak hranatá jsem ve svých dvaceti byla. Věděla jsem předem, jak věci mají být. Japonci byli ze mě vyděšení. Ještěže to jejich provokativní anone bylo pro mě upozorněním, že bych se měla nad svým černobílým světem Ano Ne zamýšlet.
Ano, často jsem byla japonštější než Japonci. Člověk do toho sklouzne lehce. Třeba ve školní jídelně na ICU (International Christian University) jsem si nikdy nevzala mističku s tofu, když jsem si ten den vybrala k jídlu třeba špagety po italsku. Japonští studenti s tím problém neměli. Mně se ovšem z jejich výběru dělalo špatně. Jak můžou, říkala jsem si. Trvalo mi docela dlouho, než jsem si s klidem v duši přidala na tác misoshiru polévku ke karbanátku nebo kroketám. Úsměvné taky je, jak jsem se zdráhala ukusovat salátové listy v půli a zbytek dávat zpátky do mističky. Představovala jsem si ukousnutý knedlík, který se ocitne zpátky na talíři. Když se mi nějaké sousto nevešlo do úst, odepřela jsem si jej. Samozřejmě, že jsem s časem pochopila, že i to japonské jezení bez nožů na krájení se může odbývat i velice elegantně. Ale to mě naučil až čajový obřad a jeho etiketa.
Myslím si, že když chce někdo japonskou duši a stolní etiketu opravdu poznat a zamilovat si ji, měl by nahlédnout do tajů japonského čajového umění, čajového obřadu, chanoyu. Být hostem je nesmírně poučné, tedy pokud přijmete pokornou pozici pozorného a vděčného spolustolovníka. A právě v čajovém obřadu pochopíte, že uprostřed všech pravidel, kterých je na tisíce, nakonec vládne nenápadné anone se svou aimai energií. Ve vztahu hostitele a hosta jde totiž především o vzájemné přátelství a spokojenost. Každá maličkost je v posledku podrobena jejich vzájemnosti. Stejně jako je podrobena každému setkání člověka s člověkem.
Posílám vám proto vzkaz „aimai“ do vašich prázdninových dnů. Nechte na sebe lidi a věci působit, i když je nebudete umět zařadit do svých zažitých stupnic a pravidel. Prázdniny jsou tu proto, abychom zažili, co jindy nezažijeme. Nechť vás tedy provází láska a dobrá chuť!
Vaše Miyabi Darja
