Japonsko leží na druhé straně zeměkoule. Tamní lidé jsou tedy naši protinožci. I myšlení mají jakoby obrácené naruby. “Ano” znamená někdy ne a slovo “anone” je obojí, jen pouhé úvodní citoslovce ve větě. Měnit tvář podle situace je v zemi vycházejícího slunce umění, u nás však nechvalné chameleónství. Usmívat se často a hodně je zdvořilé tam, a tady spíš vtíravé. Přizpůsobit se většině za každou cenu je v Japonsku chvályhodné, my to však považujeme přinejmenším za podlézavost nebo i bezcharakternost.
Kdysi jsem v návalu spontánního odporu k japonským ctnostem označila svého manžela za bezpáteřníka. Neurazilo ho to. Vlastně jsem mu lichotila. Vyrazil do útoku:
“Zato ty jsi páteř sama! Jak odporné!”
Další nadávkou, kterou mne občas počastoval, bylo něco jako:
“Ty logicky myslící osobo, ty individuum, ty výstřední charaktere, ty kosmopolito, ty řečníku, ty cílevědomá ženo ne-li samostatně myslící ženo!”
Vlastně všechno, co mi v dětství a dospívání vštěpovali doma i ve škole jako ctnosti, mně v Japonsku rázem ubíralo na kráse. Učili mě chodit vzpřímeně a našlapovat rovně, mluvit nahlas a artikulovat srozumitelně. Ruku při pozdravu jsem měla podávat s jistotou a partnerovi hledět do očí. Chtěli na mně, abych si vytvářela názor a nacházela v sobě odvahu a sílu jej prosazovat.
S touto výbavou jsem přijela do Japonska. V upřímném odhodlání a překypujíc energií jednadvaceti let jsem vtrhla do japonské pospolitosti. Muž i jeho příbuzní, možná i další generace si budou vyprávět o té invazi. Tetě jsem přeorganizovala kuchyň, tatínkovi kůlnu a manželovi život.
V soukromí to útrpně snášel, na veřejnosti se za mě omlouval. Snad jen moje upřímnost a naivita mne ochránily před úplným zatracením. Občas jsem mohla být Japoncům i zpestřením; mladá emocionální cizinka se světlými vlasy.Muselo to tak být, neboť jak jinak si vysvětlit skutečnost, že mě vzal můj muž na podnikový výlet. Tam se prostě manželky v Japonsku neberou.
Poblíž ředitelství v centru Tokia jsme nastoupili do autobusu. Nebyla jsem tam jediná žena, jelo ještě pět úřednic. Měly roli hostesek. Během cesty se zpívalo a úřednice roznášely slané tyčinky a rýžové suchary osenbé. Byla to veselá cesta. Přejeli jsme lodí trajektem přes Tokijský záliv a pokračovali až k mořskému pobřeží v Čibě. Ubytovali jsme se v japonském hotýlku s rohožovými místnostmi a velkou společnou lázní. Každý z nás se nejprve vykoupal a převlékl do hotelové jukaty, pyžama ve tvaru kimona z modrotiskového plátna. Všechny jukaty byly jedné velikosti, tudíž mému sto osmdesát tři centimetrů vysokému muži čouhaly od kolen holé nohy.
My všichni, tedy asi padesát lidí v jukatách, jsme se sešli ve velké tatami místnosti, kde bylo prostřeno u nízkých stolečků na rohožích. Zdálo se, že ani moc nezáleželo na zasedacím pořádku. Snad proto, že jsme byli v pyžamových uniformách, odpadaly společenské skrupule.
Všichni si začali vzájemně nalévat saké. Manžel mě vyslal, abych nalévala sousedům a potom i u vzdálenějších stolů. Zvláště u nadřízených jsem se měla zdržet déle. Nerozeznávala jsem šarže, v jukatách vypadali všichni stejně, stejně obyčejně, domácky a kolegiálně. Pro mou ženskou útlocitnost bylo těžké našlapovat mezi odhalenými chlupatými končetinami úředníků. Seděli na turka. Připadala jsem si jako služka či děvečka pro pobavení. Byla jsem ráda, když jsem se mohla vrátit na své místo a pustit se do jídla. Skoro jsem litovala, že jsem na ten výlet jela.
Začalo se zpívat. Ne jako u nás všichni najednou nějakou lidovku – úředníci šli popořádku každý sám na pódium, tam si na karaoke magnetofonu vybrali písničku, a ta se pak hrála jako playback. Vzali do ruky mikrofon a každý zazpíval na celý sál jakoby byl profík. Alkohol dělal své. Úžasné vyžití. Někdo si vybral klasiku, někdo lidovku, jiný šanson a další pop či rock. Někdo uměl a někdo taky ne. Bavilo mě to.
Nezpozorovala jsem, že přišla řada na mě. Prý mám jít na pódium. Na sobě jsem měla pyžamo a navíc zpívat vůbec neumím. Dostala jsem do ruky mikrofon, stála jsem vzpřímeně na prknech jeviště a nevěděla, co říct. Pak jsem si sedla na rampu a navrhla, že raději řeknu básničku. Napadlo mě přednést Vodníka z Erbenovy Kytice. V dětství jsem se ho naučila nazpaměť; vždycky mě ta balada přitahovala.
Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem…
Přednášela jsem a zapomněla na úřednictvo pod sebou, zapomněla jsem na prostor a čas, fascinovala mě jen slova a jejich zvuk.
Vyvalily se vlny zdola
roztáhnuly se v širá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.
Znala jsem stesk po domově, smutek matky –
Nevesely, truchlivy
jsou ty vodní kraje…
Hajej, dadej, mé děťátko,
můj bezděčný synu!…
Znala jsem hrůzu před krutým činem, vyvolaným vášní, znala jsem rozhodování zůstat či vrátit se. To vše ale bylo skryto hluboko v podvědomí. Nechtěla jsem nic vysvětlovat, nic tlumočit, nechtěla jsem si stěžovat, nechtěla jsem žádat arbitra a rozřešení. Jen jsem přednášela, verš za veršem.
Strašný konec. Vždy znovu je mi smutno. Proč to takhle skončilo?
Dovyprávěla jsem. Bylo ticho. Pak jakoby se rozsvítily reflektory a já uviděla padesát nehybných tváří. Atmosféra k prasknutí. Někdo se zeptal: “O čem to bylo?”. Teď jsem již civilně vysvětlovala děj příběhu. Vodník ji strhl k sobě do rybníka a držel ji v cizím světě. Nechtěl jí dovolit zajít domů. Bylo jí smutno. Stýskalo se jí. Narodilo se jí děťátko. Domov měla v rybníce a současně ji to táhlo domů do světa lidí. Obojí spojit nešlo. Matka matky dítěte nechce své dítě pustit. Kdo miluje víc? Matka, muž, dítě? Kdo je přednější? Je půlnoc a s ní strašný konec. Matka matce zůstane, ale její vlastní dítě leží mrtvé v kaluži krve. Vodník je sám.
Posluchači byli zděšeni. Zírali na mě s odsudkem k západnímu světu i s lidským porozuměním ke mně. „Kappa“ – vodník, pronesl kdosi nahlas a všichni se jako jeden muž obrátili na manžela. Nahoře v pokoji spalo naše roční dítě.
On je kappa. Soucítili s ním, a nikterak ho neodsuzovali. Nechtěli by být v jeho kůži. Budou se mu snažit pomoci v jeho těžké životní pouti mezinárodního manželství. Přezdívka i kolegiální podpora mu zůstaly dodnes.
Japonskému kappovi nekape ze šosu, ale aby nevyschl, nosí si s sebou vodu v mističce na hlavě. Také o japonském vodníkovi se vypráví pohádka, jak si přivedl do svého vodního království lidskou pannu. I japonské panně se stýskalo po domově a chtěla si zajít domů. Taky japonský vodník nakonec povolil. Šla k vesnici, ale zdálo se jí, že po ní lidé divně koukají. Dobře se na sebe podívala a zjistila, že má na sobě šupiny a že zčásti vypadá jako drak. Otočila se a vrátila se do rybníka. V tichosti a pokoře. K tragédii nedošlo, ale jak nekonečně smutno muselo té japonské panně být. Sklonila hlavu, byla tichá a poddaná.
My Evropané toužíme otevřeně po jiném konci naší balady, Japonci snad jen ve skrytu duše. I oni však vnímají s dojetím smutek odloučení.
Stojíme proti sobě chodidly na opačné straně zeměkoule a toužíme objevit společný svět. Dokážeme kdy nalézt třetí verzi konce k příběhu o vodníkovi a znásilněné panně?
