Milí příznivci Miyabi!
Zeptám se: “Kolik různých typů japonských jídelních hůlek můžete vyjmenovat? A kolik různých jmen pro ně znáte?”
Nebudete věřit, jak velké množství slov je v japonštině vytvořeno se základem hashi ve smyslu hůlek na jezení. Dřív byste se naučili několik lekcí základní japonské mluvy, než byste si osvojili všechno k hůlkám a jejich folklóru. Jen v mém článku najdete nejméně dvacet šest hashislov. K poznání japonské kultury prostě jídelní hůlky potřebujete. Skrze ně leccos o Japoncích a Japonsku rozklíčujete. A přitom, jsou to jen dva klacíčky. Kdysi si mi můj kamarád výtvarník, který přijel za mou rodinou do Japonska, postěžoval, že sám sobě nerozumí. Neví, jak ty Japonce brát. Ty jejich ohashi! Že prý si kdysi dávno utrhli ze stromu dva klacky a těmi nástroji dodnes bez velkého pokroku jedí. Proč si od nás ze západu nepřijali naše krásné a užitečné příbory s celou historii úchvatných stylů a svoje hůlky nezahodili? Nejradši by prý nazval Japonce pralidmi, neandrtálci. Pak jako by mimochodem přešel ke keramice a řekl, že to, co my nyní objevujeme a opěvujeme jako moderní, vytvářeli Japonci po staletí. Třeba ty jejich vázy s glazurou, která jako by náhodně stekla. Oni to obdivovali už tehdy před mnoha sty lety a obdivují stále. Jako ty hůlky. Můj kamarád působil naštvaně. Byl frustrován a já na něj měla stále větší zlost. Než jsem našla správná slova k obhajobě hůlek, můj kamarád překonal ješitnost a s pokorou tiše řekl: „Ty jejich hůlky na jezení jsou jen dvě tyčky. Jenže já si nemůžu pomoct, já ty jejich tyčky a všechno kolem nich obdivuji!“
Jako mnohé, co obdivujeme v Japonsku jako japonské, původně přejali Japonci z Číny. Také obyčej jíst hůlkami si přinesli obyvatelé ostrovů z pevninské Číny. Bylo to někdy v šestém či sedmém století. Do té doby jedli v Japonsku lidé rukama a používali lžíce. Pokud měli hůlky, pak to byl nástroj na vaření, ale ne na jezení. Zprvu se hůlky používaly v buddhistických klášterech a velmi rychle i na císařském dvoře. Ideálními zůstávaly hůlky prosté dřevěné. Sloužily jako nástroj při duchovních obřadech a při jezení v buddhistických klášterech, kde mniši a mnišky vyznávali jistou dávku asketismu. Velký vliv na hůlky mělo původní japonské náboženství shintoismus s jeho oblibou v čistém bílém dřevě, nelakovaném a precizně opracovaném. Takové dřevo symbolizuje pro Japonce spojení člověka s přírodou a božstvy.
I v našich krajích jedli lidé nejprve rukama. Pak si udělali lžíci a ta byla dřevěná. Teprve v 17. století se lžíce, vidlička a nůž staly základními nástroji hodování. Dřevo bylo už jen pro chudé. Výrobci se předháněli v tom, jak krásné náčiní vyrobí a z jakého drahého kovu. Ano, naše jídelní příbory jsou nesrovnatelně honosnější nástroje než dřevěné hůlky. A kolik druhů příborů máme! Soupravy obsahují sady základní, předkrmové či dezertní. Máme různé nože na steaky a jiné na ryby. Jsou příbory na sýry nebo na ovoce. Jiné pomůcky jsou na ústřice. Příbory se vyrábějí z drahých kovů a v průběhu staletí se podřizovaly různým stylům. Jsou to všechno krásné předměty. Často sběratelské šperky. A přesto my lidé západního životního stylu nepřikládáme i té nejkrásnější vidličce, noži či lžíci takovou úctu jako Japonci věnují dvěma tyčkám z obyčejného nelakovaného dřeva.
Proč tomu tak je? V naší západní kultuře dáváme nožům, vidličkám a lžícím názvy podle toho, co jimi chceme jíst. V Japonsku ale dávají hůlkám ohashi pojmenování podle toho, o čem vypovídají a jakou atmosféru popisují. K čemu vybízejí. Jaké vztahy vytvářejí. Ohashi symbolizují obyčejné životní situace i mezníky života od narození, přes obřad dospělosti, svatbu a nakonec rozloučení. Například hůlkám pro oslavu narození dítěte se říká okuizomebashi. Těmi hůlkami podává dospělý dítěti první rýži, obvykle sto a jeden den po narození. Jiný název mají hůlky při svatební hostině a jiný název mají hůlky při smutečním obřadu pohřebním. Hůlky na stojato tatebashi jsou pro nebožtíky, aby věděli, že živí na ně myslí a nabízejí jim něco dobrého k snědku. Když člověk udělá nějaký prohřešek etikety, jeho hůlky jsou namidabashi, tedy hůlky, pro které tečou slzy. Hůlky jsou velmi oblíbeným dárkem. Například novomanželům. Těm se říká miotobashi – hůlky nevěsty a ženicha. Když my cizinci v Japonsku dostaneme dárek, často jsou to hůlky. Oslavují setkání. Těm se říká oiwaibashi. Symbolizují ducha japonského životního stylu a kultury, včetně pohostinnosti, kterou Japonci dovedli v umění. Dali jste někdy někomu jednu vidličku a nůž? Jako dárek, jako pozornost? Já ne.
Životní situace člověka jsou různé. Vážné i komické. Proto i významy hůlek jsou vážné i komické. Jsou i popisné a poučné. Některé vyjadřují soukromí a jiné společenské dění. Mezi popisné patří hůlky ryoukuchibashi, hůlky se dvěma stejnými konci nebo katakuchibashi, hůlky jen s jedním koncem na jezení. Jsou hůlky waribashi, tedy takové, co se rozlomí a jsou na jedno použití. Hůlky s názvem manabashi jsou určené na jezení ryb. Na jezení zeleniny jsou hůlky saibashi. Hůlky mohou být lakované nuribashi anebo hůlky z bílého dřeva shirakibashi. Hůlky pro nabírání si ze společného talíře jsou toribashi a vlastní hůlky, s kterými jedlík jí, to jsou jikabashi. Hůlkám, které se používají na obřad, těm se říká harenobashi. Sakrální hůlky jsou shinhashi a spirituální hůlky jsou reibashi. Při kaiseki jídle v čajovém obřadu se používají hůlky s názvem Rikyuubashi podle otce čajového obřadu jménem Sen no Rikyuu. Jsou také hůlky užívané při příležitosti narozenin enmeibashi a přání dlouhého věku choujubashi či prostého štěstí fukujubashi. Úsměvný je název pro hůlky, když někdo zdlouhavě loví hůlkami třeba v polévce. To jsou saguribashi. Když si někdo nemůže vybrat, co jíst a hůlkami míří od misky k misce, pak jsou jeho hůlky mayoibashi, hůlky váhavé od slovesa mayou, váhat. A když někdo žužlá hůlky v puse, jeho hůlky jsou neburibashi. To je slovo, které připomíná dudlík.
Japonci prožívali propojení člověka s přírodou a božstvy a propojení člověka s člověkem tak hluboce, že moudře zůstali u obyčejných dřevěných hůlek jako nástroje na jezení, aby jim ohashi hůlky mohly znovu a znovu na každý den připomínat, že nejdůležitějším životním motivem člověka by mělo být poděkování. Za dary života a společenství. Hůlky zvukem svého slova navíc připomenou, že pro vztahy potřebujeme mosty propojení. Možná to není náhodou, že most se v japonštině řekne také hashi, jen má to slovo jiný znak. Ohashi a hashi. Hůlky na jezení a mosty. Proto říkám, že hůlky a most jedno jsou.
Vaše Miyabi Darja
