Trojice japonských slov, jak jsem si je poeticky seřadila – honmei, honmono, honki (pravé jméno, pravá materie, pravý cit) mě provokuje napsat vám o japonském slavení Sv. Valentýna. Je docela zábavné slavit Valentýna a navíc – svátek se nám blíží. 14. únor! Někdo se těší, ale někdo se už předem děsí záplavy růžových srdíček. Argumentem proč Valentýna ne! může být, že ten celý humbuk kolem je často plný neupřímnosti. Mnoho srdíček a málo lásky. Ale to už je na každém z nás. Musím přiznat, že i já jsem naše Miyabi valentýnská jídla přizdobila srdíčky. Myslela jsem to upřímně – honki. Snad vás srdíčka potěší, i když jsou jen z řepy a já ani nevím, kdo je budete jíst.
Kdo? Komu? Co? Nejkrásnější je, když se partneři obdarovávají navzájem tím, že je jejich láska mile stvrzovaná. Kněz Sv. Valentýn to tak činil – oddával narychlo ty, co se milovali, a věřil, že milovat se je dobré! Netušil, že jednou budeme mít svátek lásky a budeme mu říkat Valentýn. Netušil, že v našich krajích Západu bude na Sv. Valentýna povětšině muž obdarovávat ženu a u japonských protinožců ženy hromadně obdarovávat muže. Úmyslně dávám japonské aktéry do množného čísla, protože … no kdybyste to viděli, tu záplavu čokolády, co japonští muži ten den vyfasují! Ať chtějí nebo ne. Srdíčka ve všech možných vizážích a všechna jsou choko.
Choko = čokoláda. Čoko Valentýn!
Úsměvné je, že každá choko má k sobě přívlastek. Při masovém obdarovávání se jedná o „giri choko“, prostě že se to jako sluší – koupit, přinést, dát. Dokonce i ti, co by jinak ostrouhali a nedostali nic, i na ty se vzpomene, a dostanou choko, které má přívlastek onasake. „Onasake choko“. Hned se mi vybaví slovo „nasakenai“, což ukazuje na někdo, kdo je politováníhodný, chudinka, mínuska, prostě někdo, za koho se tak trochu stydíme. A protože o svátku Valentýn se má ctít láska, tak tu čokoládku dostane ten nasakenai někdo taky. Moc se mi to líbí. Možná právě v tom tkví láska. Láska bez zásluh. Nasakenai jsou trochu i ti, na které si nikdo nevzpomene a nikam ten den nejdou a aby nesmutněli, tak si dají čokoládu sami sobě a takové valentýnské čokoládce se pak říká „jibun choko“. Jibun znamená sám nebo sobě. Umím si to představit, ten pocit. V Japonsku jsem si nadělovala dárky na MDŽ (Mezinárodní den žen), na Vánoce i na své narozeniny, a trochu mi to vždy dodalo síly. Zvláštní výraz jsem si ale nevytvořila. Mohlo by to být třeba „jiai purezento“. „Ji“ je z jibun a „ai“ znamená láska. Co je purezento možná uhádnete – naslabikované anglické slovo present (gift).
Ale vážně. Jaká další valentýnská choko existují? Třeba „gyaku choko“. V současném Japonsku se množí případy, že podle západního vlivu chce hoch podarovat na Valentýna dívku a v tom případě ta čokoládka nabírá avantgardní název „gyaku choko“. Gyaku znamená naopak. A tady se konečně dostávám k tomu nejdůležitéjšímu, že totiž je jedno, jestli ona jemu nebo on jí, hlavně, že se čokoládka dostane k člověku skutečně drahému a vyvolenému. Člověku s pravým jménem – honmei. Ano, skutečná choko z lásky, kterou dostane „ten pravý “, se jmenuje „honmei choko“. Síla jednou vytvořeného zvyku je v Japonsku zákonem, a že by se v dohledné době něco měnilo, to asi ne, ale třeba se přeci jen jednou stane, že na „gyaku choko“ se zapomene a vytvoří se nový název a ten bude znít: „honai choko“ a bude to valentýnská čokoláda z čisté lásky. „Ai“ je, jak už víte, láska. 愛。Má i krásný znak, protože láska je to nejkrásnější, co nám život dává.
Lásky se dotýkáme, o lásce sníme. Když hovoříme o japonských valentýnských choko s charakterem láska, máme před sebou obraz, že holky volí kluky a někdy jim výjimečně vydají i své pravé honmono srdce a myslí to vážně, honki. Honki de. Upřímně. Obraz má ale pokračování. V japonské kultuře je totiž základním společenským pravidlem oplatit dárek dárkem, a proto si Japonci vytvořili jako jediní na světě dozvuky Sv. Valentýna, totiž den, který nazvali lehce vykonstruovaně „White Day“, tedy Bílým dnem. Slaví se o měsíc později 14. března a obchodníci si znovu libují, protože muži, co dostali čokoládku, by měli jinou čokoládku zase na oplátku darovat. Dárkyním samozřejmě. A aby se oddělil svátek od svátku, čokoládka White Day musí být z bílé čokolády. Ti vyvolení muži, kteří věří, že nějaká čokoládka, co dostali, byla „honmei choko“, tak mají možnost přijít za svou vyvolenou dárkyní s dárkem, který vysoce převyšuje přijatý dar. Mohou zvolit parfém, šperk nebo dokonce briliant zasazený do snubního prstýnku. White Day je příležitost!
Když tak přemýšlím nad japonskou čokoládkovou řečí, napadá mě, že ženy jsou v Japonsku před muži ve vztahovém předstihu. Za prvé svátky lásky začínají a muže taktně vyzývají a za druhé se snaží být materiálně tvořivé a vyjadřují se i skrze vynaložený čas. Čokoládku „honmei choko“ totiž dělají ideálně samy. Ručně. To aby do svého dárku vložily cit. Péči. Lásku. V obchodech si mohou koupit už připravený Valentine kit a je tam všechno, co potřebují. Čokoládovou hmotu rozpustí teplem, nalijí do formičky, ozdobí, zabalí a zázrak je hotový. Počítá se. Vlastnoruční čoko. „Tezukuri choko“.
Možná stačí málo, abychom potěšili, ale musíme vyjít ze sebe k druhému a vědět, kdo je honmei, generovat honmono a vydávat se honki. Honmei, honmono a honki je trojjedinné. Patří k sobě.
Přejme si tedy, abychom byli trojičně HON. Upřímní a plni lásky. Svatý Valentýne, děkujeme!
Vaše Miyabi Darja
