Milí přátelé! Není to mochi těsto před zlatým paravánem krásné? Temné stíny zlatého pozadí a nádoba, z níž vyrůstá hmota, nenechají vaší fantazii klidnou. Přesně tak jsme to s fotografem Matějem Dereckem Hard chtěli, protože mochi těsto není jan tak nějaké těsto. Mochi je dar, který je třeba oslavovat! Je vytvořené z rýže a ta je pro život v Japonsku, jak každý Japonec ví, základ všeho dobrého, prostě Boží dar. Z toho daru Japonci vyživují po staletí svá těla i duše.
Každý Japonec … jenže já Češka jsem od dětství rýži vnímala jen jako přílohu k masu a omáčce a navíc mi nijak zvlášť nechutnala. Japonská rýže, když jsem se s ní ve svých dvaceti letech seznámila, byla lesklejší a chutnější a já byla vděčná, že se trochu lepí do hrudek, což mi pomohlo alespoň se trochu najíst. I když pravda, první dny zbylo po mě na stole plno roztroušených zrníček. Hůlky ohashi se křížily a nohy v seiza bolely, ale to všechno se poddalo rychle. Horší to se mnou bylo, když jsem se měla stále a znovu přizpůsobovat věcem, co dělali ostatní. Nechtěla jsem být skupinová, chtělá jsem být já jedna. Jiná. Tak mě v mém západním světě vychovali. Jenže unést v Japonsku jinakost bylo obtížné a divně neužitečné a já jsem brzy pochopila, že si k Japoncům musím hledat cestu. Chtěla jsem se přidat. Nezbývalo mi, než se nechat trochu utlouct. Jako to mochi. Ano, bylo to právě mochi, co – téměř kdo mi pomohl. Je tomu vice než 45 let. Ocitla jsem se na slavnosti, kde se utloukalo mochi. Bylo to fascinující, jak ti, co horkou, právě uvařenou mochi rýži utloukali v díži do leského homogenního těsta, byli do své práce vloženi jako kolečka do živého stroje. Stroje života. Ze dvou stran se dva střídali v ráně. V rukou měli velké palice a ty palice, když už šly směrem dolů, nedaly se zastavit. Tajil se mi dech. Utloukači vykřikovali slova povzbuzení a radost z nich jen tryskala. Radostně vykřikoval i ten, kdo těsto v krátkém okamžiku v díži přetáčel. Musel to stačit tak, aby na jeho ruce ta těžká dřevěná palice nedopadala. Yoisho, dokoisho! Yoisho dokoisho! Jak krásný rytmus to byl. Sborové vzedmutí těl a duší a jsem chtěla být součástí. Moc jsem to chtěla a ten pocit mi pak už zůstal a vychovával mě. Pochopila jsem, jak krásné to je, když já může být svobodně i skupinová.
Utloukání omochi bylo v mé mysli tak zásadní, že jsem spolu s tatami a dalším japonským vybavením nechala přivézt do Miyabi díž na utloukání mochi. Říká se jí usu. Máme dokonce i ty palice. Těm se říká kine. Mochi jsme utloukali při otevření 5. 5. 1995 v den Tango no Sekku, kdy se oslavuje síla a odvaha hlavně chlapců, ale i všech dětí, vlastně všech lidí. Mochi jsme utloukali při mnoha příležitostech, třeba i s dětmi, co neměly zrak. I ony se zapojily a prožívaly intenzivní pocit, že i díky nim vzniká něčeho důležitého. Slyšely pleskání, slyšely radost a vnímaly, že jejich paže, jejich síla a ony sami pomáhají vytvořit společné dílo – hladké a lesklé homogenní těsto. Mochi.
Usu je velký dřevěný tlustý kůl, do něhož je vydlabaná kulatá jáma. Tam se mochi rýže vloží. Palice nezklouznou stranou a všechno je alespoň trochu pod kontrolou. Nejvíc ale záleží na lidské spolupráci. Miyabi usu je stále v Miyabi, i když na utloukání mochi už se nehodí. V našem prostředí je jiná vlhkost vzduchu a bylo nesmírně těžké udržet sud tak, aby nepraskl. Snažili jsme se o to mnoho let. Každý den jsme museli do sudu dávat vodu a zase jí vylévat a sud vysušit, protože když tam byla voda dýl, dřevo začalo černat. Když tam voda nebyla, sud praskl krz nazkrz. Černé jsme obrousili, ale moc to nepomohlo. Zkoušeli jsme mnohé, ale nakonec jsme našemu usu určili jiné poslání. Syn Lukáš nechal na díž vyfouknout u českých sklářů krásnou skleněnou mísu kopírující tvar jak otvoru tak jeho okraje a z usu se stala tsukubai. Tsukubai je nádoba, většinou kamenná, která stojí před čajovou místností ochashitsu, aby se hosté mohli obřadně očistit od všeho, co je dělá nepřipravenými na obřad společného zážitku setkání. Voda ale musí být čistá a tekoucí.
Naše usutsukubai symbolicky spojuje obojí – spolupráci i čistotu úmyslů. Příště, až budete v Miyabi, prohlédněte si ji. Hned jak vystoupáte po třech dřevěných schůdcích, které vedou na kamennou cestu mezi tatami, tak napravo uvidíte sud. Je v něm voda, jako má být v každé tsukubai. Voda i nádoba sama je připomínkou, že my lidé chceme být dobří a že bychom měli být nejen já, ale i my, a že nestačí, když máme co jíst, ale že musíme taky umět spojit své síly, sladit své pohyby i pohnutky a mít z toho všeho radost. Přizpůsobit se ostatním totiž vůbec nemusí být strast, jak jsem to kdysi prožívala, ale krása, která je posvěcením života.
Jsem vděčná, že mi Japonci ukázali, co je to utloukání mochi. Skrze mochi ke mně pronikla důležitá zpráva a připravila mě na moje poslání donést k vám pohostinnost omotenashi. Mochi a omotenashi jsem zkusila shrnout do básně haiku. Jen 5-7-5 slabik a vše je řečeno.
Miyabi mochi
Jsou dobré chci vám říci
Vitamín Ai
Jen abyste věděli, Ai znamená LÁSKA. 愛。
Vaše Miyabi Darja
