Při vší hrůze války – akláv – na Ukrajině je jedno jisté, barvy této hrdinné země zaplavily svobodný svět. Žlutá a modrá. Musím přiznat, že jsem ty dvě barvy pro sebe objevila až skrze hrůznou ruskou agresi a docela i toužím si v modré a žluté na sebe něco obléci. Vidím kolem sebe, jak lidé barvami ukrajinské vlajky vyjadřují podporu Ukrajině a je to dobře a já se přidávám. Myslím na ty dvě barvy s upřímným obdivem. Zapůsobily na mě. Je to až zamilovanost a vůbec mi nevadí, že mi ty dvě pastelky asi nebudou slušet. Žlutá v mém šatníku úplně chybí. Ale skamarádily jsme se a o to jde nejvíce.
Barva žlutá. Všimli jste si někdy, že v duze na obzoru je žlutá téměř nepostřehnutelná? A víte, že většina lidí žlutou moc ráda nemá? Dokonce si mnoho lidí o žluté myslí, že je to barva nevěry a přelétavosti, a žlutou odmítá. Jenže když si začnete vyhledávat informace o tom, jak různé kultury světa se žlutou nakládají, zjistíte, že u jedněch může být barvou posvátného mnišství, u jiných označením žebráků a ještě u jiných barvou naděje. Žlutá je pro mě především barva léta a hojnosti, kdy dozrávají plody a listy se mění. Žloutnou. Žlutá je barvou přerodu, změny a odvahy k novému. To je asi ta nejdůležitější zpráva o žluté, totiž, že je hybatelem! A ačkoliv se sama vydává barvám okolního spektra a zůstává rozostřená jako v té duze, když přijde její čas, zazáří jako slunce a připodobní se zlatu. Začínám mít tu žlutou opravdu ráda.
A jak na žlutou působí modrá? Nebo modrá na žlutou? Při míchání barev je totiž modrá barvou základní a zajímavé je, že žlutá je její doplněk. Ach modrá! Modrou, tu jsem měla vždycky ráda. Od světlé po hodně tmavou. Nejsem sama, prý je to obecně nejoblíbenější barva, přinejmenším od dob romantismu. Možná k tomu přispívá, že modrá je obloha a modré je moře. Voda. A taky že chceme být všichni elegantní a na výši, prostě jako lidé modré krve. Modrá vyjadřuje noblesu. Já si nejvíce spojuji modrou se šatem Panny Marie, matky Ježíše, protože ji tak zobrazovali renesanční malíři. Zvláště obraz Zvěstování od Leonarda da Vinci – tak ten je můj velký milovaný. Vrchní šat anděla je sytě červený a podšitý zelenou. Maria má šat modrý se žlutou podšívkou. Její spodní šat je jemně červený. Zlatožlutá barva prosvítá na rukávech a v jejím lůně. Ano, modrá a žlutá jakoby mě napomínala, že i já mám v sobě najít odvahu vydat sebe samu pro poslání. Mám slyšet výzvu, abych obhajovala život. I skrze barvu červenou.
Červená. Je to barva krve a je od pradávna symbolem života a tedy i plnosti a hojnosti. Bohatství přijímané z Božích rukou. V tom smyslu ukazuje červená na ctnost, pravdu a upřímnost. Ukazuje na lásku. Je škoda, že červenou barvu si pro své ideologie ukradly komunistické země, zvláště Rusko a Čína a my nyní vnímáme červenou se smíšenými pocity. Nedůvěřujeme ji. Současně po červené toužíme, protože chceme lásku. Víme, že bez červené by to na světě nešlo. Je to základní barva a máme jí pořád na očích. V dávné čínské kultuře ctili pět barev a začínali právě červenou. Pak je žlutá a po ní modrá. Čtvrtou barvou byla bílá a černá vše uzavřela. Pětice těchto barev také vyjadřuje vhodné složení lidské stravy. V Japonské gastronomii je toto pravidlo pěti barev – goshoku – základním pravidlem přípravy jídel. Spolu s pěti chutěmi a pěti přípravami – gomi, goshoku, gohou. Je rozumné je dodržovat. Často o těch pravidlech mluvím, protože jim věřím.
Barvou, která stojí uprostřed pětice goshoku, je právě ta oblíbená modrá. V Japonsku se modrou současně myslí i zelená, protože v japonštině je pro tyto dvě barvy jen jedno jednotící slovo. Ao. Například na semaforu je ao, tedy modrá, i když je tam jasně zelená. Bylo to pro mě v Japonsku hodně matoucí a ve své tvrdohlavosti jsem barvě na světlech říkala midori – zelená, jako je třeba zelená tráva, a nevadilo mi, že Japonci mi nerozuměli. Japonská inklinace vnímat vazbu mezi modrou a zelenou mě nakonec přesvědčila, že něco na tom je. Možná i ten Leonardo chtěl ukázat na propojení mezi šatem anděla a Marie. Kdo ví. Modrá a zelená se k sobě přibližují i nyní v té hrůzné válce, co vložil jako jho na státy světa Vladimír Putin. Zelená je šatem vojáků stejně jako modrá. Modré uniformy. Modré přilby. Barvy mluví. Zelená je barva, která vzniká smícháním modré se žlutou, a právě modrá a žlutá tvoří vlajku Ukrajiny. Když jde o válku, všechno je to zamotané a tragické. Po dnešku přijde zítřek a co přinese, nevíme. Uvědomuji si, jak nutné je vědomě si připomínat, že zelené jsou taky louky a lesy a nebo třeba špenát, okurka, cukrový hrášek a mnoho jiných darů. Dary. Ano, jsou všude kolem nás.
V těchto těžkých časech bychom se na dary života měli zvlášť zaměřovat a taky dobře jíst a nepodléhat strachu vice, než je nutné. Prvotním darem, který jako nástroj lásky dostáváme, je pohostinnost. Omotenashi. Dobře uvařit a upřímně pohostit udělá radost tomu, kdo přijímá, i tomu, kdo vaří a slouží. Při vaření doporučuji myslet i na barvy, protože vynaložené úsilí bude propracovanější, ale hlavně, vaření se může ideálně stát i meditací. Navíc pro vyváženost našich pokrmů je dobré prověřovat suroviny skrze jejich barvy – jiné vitamíny a minerály jsou v zelené, jiné ve žluté a ještě jiné v červené. Červená. Žlutá. Modrá. V pětici goshoku nám schází k těmto barvám ještě barvy bílá a černá. Bílá je tófu a nebo rýže a černá je třeba řasa hijiki. Pod černou se vejde i všechno tmavé, jako je třeba houba shiitake nebo wakame řasy. Představuji si bílou hezky uvařenou rýži, která neztratila lesk … taky se vám sbíhají sliny? Jestli ano, je to jen dobře. Dobré jídlo totiž dokáže mnoho zachránit.
Bílá. Na Wikipedii mi říkají, že bílá je neurčitá a nejistá barva, barva spojená s nevinností a osvobozením, ale také s absolutní čistotou a novými začátky. Souhlasím s tím vším. Příznačné je, že v naší kultuře je bílá spojená s miminkovskými oblečky, svatebním šatem a slavnostně prostřeným stolem, přitom v Japonsku je bílá barvou, skrze kterou je víc než cokoliv jiného ctěna smrt. Ano, nový začátek je i smrt. Je to současně nejistota. Něco, co nevíme, jen v jakýchsi obrysech tušíme. V japonštině je tato idea nedořešenosti vyjádřená i slovem aimai a mně vždy připadalo, že aimai je hodnota, která se v Japonsku těší všeobecné oblibě. Jestli si bílou barvu spojují Japonci i s aimai, nevím, ale jisté je, že mají bílou rádi. Hodně rádi. Je základní plochou jejich vlajky. Je symbolem jakési nevyčerpatelnosti, barvou ponechaných možností a svým způsobem i naděje. A tohle všechno Japoncům každý den a to hned několikrát připomíná rýže. Jedí jí ráno, v poledne i večer. A nikdy se rýže nepřejí. Je prý darem božstev. Je symbolem hojnosti. Je výsostným znakem zdraví.
Barva, která zbývá do naší pětice goshoku, je černá. Je to jiný odstín bílé. Ne protiklad. A Japonci takto vnímají veškerou realitu. Nic pro ně není jen totálně černé nebo bílé. Nemají rádi vyhraněnost a polaritu. Dualitu. Černé se nebojí. Takové milé něco mezi je pro ně lepší, než definice nebo arogance označit věc za absolutní. To je v Japonsku téměř nadávkou. Naopak v aimai je možné všechno a člověk se pak musí v každé situaci rychle orientovat. Zda se i rychle rozhodne, to je jiná otázka. Vždyť svět a lidská společnost jsou tak komplikované! Neumíme dobře žít. Něco nám chybí. Asi jsme příliš zaujati každý sám sebou a svou zemí a neumíme rozeznávat přítomnost Boží v tom, co nás všechny bez rozdílu obklopuje. Právě čtu knihu amerického teologa Richarda Rohra “Universzální Kristus” a jeho myšlenky mě hodně zaujaly. Dovolte mi citovat větu, která mě zasáhla jako vystřelený šíp: “Bůh miluje věci skrze to, že se jimi stává.” Měli bychom milovat stejně široce a tak hodně moc, abychom se skrze projevenou lásku láskou i stávali.
Asi si říkáte, že míchám barvy a jídlo a válku a víru – všechno v jednom kotlíku textu. Prosím odpusťte. Snažím se orientovat a zklidnit, protože ty válečné hrůzy, co trvají už tolik týdnů a které často prožíváme v přímém přenosu a současně jen na dálku, mě i vás prostě vystrčili nemilosrdně mimo naše bezpečné zóny a trápí nás. Řešením není nechat ty barvy modrou a žlutou uvadnout, jako uvadají na slunci transparenty kolem dálnice, ale obléci je. Jíst je. Ano, to je třeba! Jíst je. Barvy Ukrajiny – modře modrá a žlutě žlutá – jste krásné!
Vaše Miyabi Darja
