Je Advent a k Adventu patří fialová barva. Taková sytá fialová, alespoň já to tak vnímám. Je to barva závažnosti a možná proto jsme k té barvě tak trochu obezřetní. Představujeme si, že se s něčím loučíme. Ano, však odchází jeden dlouhý rok a my bychom měli být o rok moudřejší. Jenže, jsme? Leckdo asi znejistíme, protože skrze tu barvu pronikne do naší mysli kousek studu.
Barva ale na vině není. Věděli jste, že ve fialové barvě se spojují vlastnosti červené a modré? Jejich dualitu fialová překonává. A možná právě v tom tkví tajemství moudra, v umění spojovat červenou krev pozemského i modravou naději nadpozemského tak, aby byl život krásný. To je náš úkol. Nebojme se tedy fialové a nechme se vyprovokovat k našemu lepšímu já. A prosme přitom o Milost. Fialovou!
Jenže jak hledat lepší já? Myslím, že můžeme začít s obyčejnými věcmi a tam, kde je náš domov. Tam, kde se máme čeho chytit. Já když přicházejí Vánoce, vzpomenu si na svojí prababičku z Krkonoš a na to, jak se ta křehká stařenka nebála spát pod velkým rozloženým Betlémem. Já bych se bála, protože ten rodinný Betlém měl plno kostelíků a domů a plno figurek a byl vystavěn v několika patrech. To těžké dřevěné město bylo zavěšené nad celou její postelí. Nikdy nespadlo. Nevím, proč se mi tohle všechno vrylo tak silně do paměti. Jedno ale je jisté – prababiččina láska k narozenému Ježíšku a nám dětem byla srozumitelnou zprávou o kráse Vánoc, kterou jsem ani já neposedná holka nemohla přeslechnout.
Na velký Betlém z naší modrobílé horské chaloupky jsem nostalgicky vzpomínala zvláště první roky, co jsem bydlela v Tokyu. Chyběl mi domov. Pro své děti jsem se snažila vytvořit Vánoce, jak jsem si je pamatovala z dětství, ale stejně mě nakonec dostala lítost, že v Japonsku je všechno nějak jinak a že to nejde. V Japonsku se prostě skrze stromečky, světýlka, písničky a Santa Clause moc lásky nerozdává. O to krásnější je, když se Vánoce změní v přípravy na japonský Nový rok. Čistota, vytříbenost, noblesa a vážnost, to jsou ctnosti, co zdobí konec a začátek, které ale v Japonsku nejsou striktně předělené. To staré je jen očištěné od hříchu. Pomáhají s tím kněží. V chrámech tlučou do zvonů – za každý typ hříchu jednu ránu. Trvá to několik hodin. Těch ran je hodně. Protože je hodně hříchu. Se zvukem zvonů pozemské a nadpozemské promlouvá do duší lidí. Nový rok! Liturgicky fialový!
A protože jsem Nový rok v Japonsku viděla fialově a protože jsem byla japonsky nastavená ve všem hledat symboly, vytvořila jsem si jeden svůj vánočně-novoroční. Stala se jím fialová brambora. Obyčejná brambora, která ani není původem z japonských ostrovů. Tu fialovou nejprve pěstovali na Okinawě, ale jsou i odrůdy v jiných barvách a oblíbené jsou v celém Japonsku. Říká se jim Satsumaimo. Imo je brambora. Satsuma jsou proto, že se nejvíce pěstovaly v místě Satsuma na Kyushu.
Konečně jsem prozradila, proč každý rok v Miyabi ke konci roku a celý leden máme v mimořádném menu něco z fialové brambory. Obvykle to je sladko-slané pyre, kam přidáváme voňavé kaštany a nebo to jeden rok byl dezert s bělavou krustou, takový čtvereček opálený ze všech stran. Nejjednodušší a nejupřímnější jsou kouličky vytvarované v šátečku. Do čisté satsumaimo hmoty přidáváme v Miyabi i trochu shiroanu z bílých fazolí, ale jen tolik, abychom zjemnili barvu a nepřehlušili chuť. Fialová barva je totiž i barvou jemnosti a rozvážnosti. I těchto ctností se nám lidem nedostává, ač bychom o ně měli stát.
Ve vánočním shonu je těžké najít si chvíli, kdy jen v klidu a tichu sedíme a něco dobrého si vychutnáváme. Nebo na něco hezkého myslíme. A vidíte, na to já mám zase bramboru. Sladkou bramboru, která má tentokrát slupku do červena a vnitřek do žluta. Červená je ta pozemskost, bez které nemůžeme žít a vibrace žluté prý podporuje metabolismus. Je to šikovná kombinace, kterou jsem v Japonsku objevila skrze podomní prodavače yakiimo. Prodavače pečených brambor. Klikněte si a poslechněte si: https://www.youtube.com/watch?v=zxaoTBCThlU
Vnímáte to stejně? Je to téměř hlas zhůry. Zní chrámově. V těle mi rozechvívá struny lásky. K Japonsku a lidem, co na ostrovech žijí. Ke všem lidem světa. Všichni v Japonsku znají tuhle zpívanou zprávu, aby si koupili pečené brambory, protože je zima a ty brambory jsou moc dobré. Zprávu, že nejlepší je sednout si do tepla a přemýšlet o tom, že je v lidské společnosti konec konců docela dobře. S pomocí Boží. A děkovat.
Nechme tedy hormon štěstí, aby si našel cestu naším celým já! S bramborou nebo s něčím jiným. A při těch chvílích štěstí meditujme nad Adventem a barvou adventně FIALOVOU. Radujme se!
Vaše Miyabi Darja
