Nedávno jsem četla teologický článek v Katolických novinách a překvapilo mě, že autor použil výraz „přežvykovat Boží slovo“. Moje mysl rázem přeskočila k jezení. Není divu, protože o jídlech a jejich přípravě se mi často i zdá. Jako zábleskem jsem viděla protnutí se dvou světů. Ano, tak to je! Autor článku vysvětloval, že když člověk Boží slovo přežvykuje, tak Slovo má možnost rezonovat, ozývat se a doznívat. Přesně tak je to i s jídlem a spolustolováním. Mají rezonovat, ozývat se a doznívat! Neměli bychom jíst jen tak mimochodem. Jen sami za sebe. Jen sami pro sebe. Jídlo i příležitost jezení stojí za to, abychom je přežvykovali. Nechme naše chuťové pohárky tančit a dovádět a radujme se, že jíme a že jsme. Přežvykujme!
Vzpomínám, jak mě na Faerských ostrovech zaujaly všudypřítomné ovce. Hodiny ležely a jen žvýkaly. Byla to jejich práce – žvýkat. A radost zároveň. Obdivovala jsem je. My lidé máme samozřejmě komplikovanější zadání. Musíme udělat a stačit tolik různorodých věcí, a když o někom řekneme, že jen přežvykuje, tak to většinou není pochvalné. Přežvykování získalo význam jakési zbytečné práce a bohužel se to projevuje i na našem způsobu jezení. Málo koušeme. Málo žvýkáme. Čím dál tím víc toužíme jen po jídlech měkkých, po jídlech, která se sama na jazyku rozplývají. Prostě se nechceme namáhat. A to je škoda. Ochuzujeme se totiž o spirituální čas vzájemnosti „já a jídlo“, i o činnost samotnou. Upíráme našim ústům příležitost být důležitými.
V Japonsku mi bylo vždy hodně sympatické, že Japonci považují kousání a žvýkání za zábavu a za něco, co dodává jezení na dynamice. Jedno jídlo je tekuté, jiné je sypké, jiné vláčné, jiné tuhé a ještě jiné rosolovité. Každá konzistence chce své. Když se má něco žvýkat jako třeba konnyaku nebo bílé rybí maso z fugu, dobře, žvýkejme. I čtyřicetkrát každé sousto. Když má něco křupat, nechme to křupat. Například jablko, to přece při kousání zní i v uších. Krásně zní. Pro Japonce je to radost. Zážitek. Možná jen mniši v buddhistických klášterech nesmějí při jídle vydávat žádné zvuky, asi aby potlačili své ozývající se ego, ale běžně to tak není. V Japonsku například každý ví, že nudle jako třeba udon se mají vcucnout tak, až to šplíchne. Musím říct, že není vůbec lehké vykouzlit ten správný zvuk. Někteří Japonci dokonce omlouvají i své mlaskání jako známku toho, že jim chutná. Mlaskání nedoporučuji, ale třeba zvuk křupání, ten určitě šiřte okolím a budete pochváleni. Usmívám se při vzpomínce, jak jsem byla jako začátečník překvapená při čajovém obřadu s noblesním jídlem kaiseki, když hosté věnovali obdivnou pozornost jezení naložené zeleniny tsukemono. Křupavý zvuk zněl v prostoru a všichni vypadali šťastně. I já jsem se pak na tuhle část obřadu těšila. Jedli jsme to stejné a ve stejný čas a křupání v ústech nás mile spojovalo. Prožívali jsme intenzivně, že chceme být spolu. I já cizinka jsem byla v těch chvílích křupání přijata.
Jezení při čajovém obřadu je i meditace, proto jsme zenově věděli, jak důležité je prožívat ono „teď a tady“. Vědomě jsme se snažili být plně přítomní, soustředění na jídlo a jeden na druhého. Když se zvuk křupání šířil místností, určitě někdo obdivně a nahlas pronesl: „Ach, jak ta ředkev krásně křupe!“. A nikomu to nepřišlo legrační. Každá vteřina hostiny byla naším hostitelem předem do detailu promyšlená a na nás hostech bylo, abychom uměli nabízené do nejzazšího vjemu vnímat. Tak se to od hostů očekává. Není jen tak být hostem. Je třeba být hostem vzdělaným v jezení. Když pijete polévku, pijete. Když jíte rýži, myslíte na rýži. Každé surovině prostě věnujete pozornost a pomůžete jí na chvíli vstoupit na jeviště dění. Zkušenost hosty naučí i to, kdy mají něco pronést a kdy ne. A taky jak. Konverzace je uměním sdílení se. Každý jeden myslí na druhého. Vede je touha vytvářet harmonii, projevovat úctu, vnímat čistotu a prožívat mír duše.
Harmonie, úcta, čistota a klid, ano, to jsou základní stavební kameny čajového obřadu. Přiřadit k těmto idejím slovo „přežvykovat“, zní nemístně. „Přežvykovat Boží slovo“ mě taky zatahalo za uši. Vyprovokovalo mě až k obrazu, že i v čajovém obřadu by hosté měli přežvykovat všechno, co je obklopuje. Hostitele a své spoluhodovníky především. Taky všechny předměty. Všechno jídlo. Všechnu konverzaci. A když by sami sobě dovolili polykat bez patřičného přežvykování, byli by hosty jen na půl a o mnoho by přišli!
Musím přiznat, že jsem dlouho neuměla být hostem. Za prvé mi trvalo dva roky, než jsem začala vnímat i něco víc než své bolavé nohy v sedu seiza. Za druhé jsem neuměla číst symboly a celé mi to přišlo moc dlouhé. A za třetí, na obřadu se nevedly žádné intelektuální řeči. Udrželo mě jen to, že jsem si říkala, že na tom obřadu musí určitě něco být. A pak, jednou, jsem i já spontánně pronesla: „To je lahodné!“, přestože to lahodné byla jen horká voda s jehličkou borovice. Byl to upřímný projev radosti a já jsem věděla, že jsem konečně hostem. Že vidím. Že čtu. Že prožívám. Že nejsem jen já ale současně i my. Ten jídelní chod, který se pro mě stal tak důležitým, se jmenuje „hashiarai“ a doslova je to omytí hůlek na jezení. V té chvíli jsem skutečně byla součástí obřadu a ke štěstí mi stačilo jen to, že jsem byla v prostoru a čase se svými spoluhodovníky a že jsme měli stejné zážitky a stejnou zkušenost. Stačilo mi, že jsem. Já a my. Nic jsem nemusela řešit a ničím jsem se nemusela předvádět. Přitom celá moje bytost byla naplněná. Zaplavená vděčností. Tak dlouho jsem se učila přežvykovat čajový obřad, až se přežvykování stalo na chvíli mojí vtělenou ctností. Učila jsem se, s nasazením a vytrvale, abych mohla zapomenout na učení se. Tak nějak to Japonci říkají a není vůbec lehké tomu porozumět.
Podobné je to i s Božím slovem. Přežvykujete a přežvykujete, až tu a tam zvíte, že jste jakoby zázrakem vítaným spoluhodovníkem s Pánem, bližními i vším, co vás obklopuje. Je to nekonečně krásné, ale bez kousání a přežvykování to prostě nejde!
Vaše Miyabi Darja
