Když chcete v Japonsku žít a nevyčnívat z davu svou neomaleností, musíte si jako první ctnost osvojit „ojigi“, tedy bonton klanění se. Klanět se je potřeba tak akorát, abyste splnili pozdrav, a přitom neurazili nebo něco nezkazili. Přečtěte si můj blog Akushu nebo ojigi. Hned to druhé, co potřebujete zvládnout, je „hadaka no tsukiai“, což překládám jako „společenský bonton vysvlečených“ nebo „společenská vysvlečenost bez traumat“. V ojigi člověk vyjadřuje zájem a přátelství k druhému člověku, nicméně v aktu jejich setkání zůstává rezervovanost. Každý je tak trochu na své straně. Je ve světě. Hadaka no tsukiai je něco víc, je to pokus o spočinutí v Ráji, kde Adam a Eva ještě neokusili jablko ze Stromu poznání a nenapadne je zakrývat si svá přirození. Hadaka no tsukiai se totiž odbývá ve veřejné horké lázni sentó, kde jsou všichni nazí. Slovo „hadaka“ znamená „nahý“ a „tsukiai“ je slovo pro setkávání se a pobývání spolu. A jestli správné ojigi je klíčem k japonské společnosti, pak o hadaka no tsukiai to platí mnohonásobně. Když jde o nahotu, musíte se vydat bez rezervy. Plně. Japonci, zvláště ti starší, by vám řekli, že nakonec jsme všichni stejní, právě jen když jsme nazí. A že je dobře naučit se být nahý mezi druhými.
Lehké to není. Moje první sentó koupel nebyla radost, ale trauma. Bylo mi dvacet let. Přijela jsem do Japonska, abych poznala rodinu svého budoucího muže. V jedné domácnosti žila i jeho teta. Po několika dnech jsme společně vyjeli na výlet a ubytovali se v japonském hotýlku ryokan. Pro každého z nás bylo připravené jednoduché bavlněné kimono yukata, kabátek haori a ručníček tenugui a s tímto vybavením jsme bez otálení vyrazili do velké hotelové lázně. Všichni se tam těšili, ale jen já jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. V převlékárně datsuiba jsem si vybrala jeden díl v polici, do kterého si bylo potřeba naskládat oblečení podobně, jako to dělaly ženy kolem mě. Ty cizí ženy mi ani tak nevadily, ale že se mám svléknout před tetou a vidět jí svlečenou, to bylo na mě moc. Přemýšlela jsem, že bych si ten ručníček ovinula kolem těla, ale byl moc úzký a navíc, nikdo kolem mě to nedělal. Vydolovala jsem v sobě všechnu odvahu a vydala se za tetou. Ta už na mě čekala uvnitř a ukázala mi, kde se mám nejprve umýt. Celá a pořádně. Ručníčkem. Na stoličce a se džberem. Pak teprve že mohu jít do velkého bazénu s horkou vodou. Jenže ta voda byla tak horká, že jsem do ní nevlezla. Seděla jsem jen na kamenném okraji a občas ponořila do vody dlaň, a ač jsem věděla, že se to asi nesluší, dívala jsem se po ostatních. I po tetě. Po jejich nahotě. A styděla jsem se. Všichni byli v mlze a na hlavách měli složené ručníčky. Pohybovali se jako duchové. Tak se mi to zdálo, protože jsem zůstávala uzavřená ve svém nejaponském světě. Nevydala jsem se. Nespočinula jsem radostně ve vysvlečenosti vespolek s ostatními. Byla jsem cizinka.
Povím vám ještě jeden příběh o společné koupeli bez oblečení. To už jsem měla dvě děti a plynně jsem hovořila japonsky. Se svými syny dva a pět let jsem se vydala naším prvním autem džípem Suzuki na sever Japonska a chtěla jsem poznat japonské onsen lázně podle původních japonských zvyklostí. Kdysi dávno se totiž muži i ženy koupali ve veřejných lázních společně. Dokonce i nemocnice nebyly rozdělené na mužské oddělení a ženské oddělení. V nemoci, ve smrti a v koupání nebylo třeba rozlišovat, že je někdo žena nebo muž. V Tokyu, které do velké míry vstřebalo předpojatosti západní kultury, je konyoku, tedy lázeň muži a ženy dohromady, nemyslitelné. Bylo třeba odjet nejméně 300 kilometrů od Tokya, a navíc na sever k japonské „divočině“, abych si mohla vyzkoušet, jak to budu zvládat. Navštívila jsem několik vyhlášených míst konyoku a zvládala jsem dobře. Snad i proto, že jsem byla s dětmi, jsem se cítila jako každý kolem mne. Už jsem byla zvyklá i na tu horkou vodu někdy až 50 stupňů teplou a užívala jsem si milé společnosti těl. Upřímně a s blažeností. S pocitem sounáležitosti s lidským druhem. Člověk zapomene odkud je a jak je starý a že má tělo a je nahý. A paradoxně to stejné tělo proudy přijímá energii obrození. Vstupuje do něj bez zábran. Ti nazí koupající se jsou jakoby v chrámu božím.
Na té stejné cestě krajem Tóhoku jsme se jeden večer v hostelu seznámili se souborem kočovného divadla pro děti. Pozvali nás, že moji kluci se mohou podívat na jejich představení v jedné školce a pak že s nimi můžeme jet do stejného ryokanu, kde oni budou nocovat. S tím se nedalo nesouhlasit. Byli jsme společně celý den a bylo to fantastické. Povídali jsme o všem možném a slibovali si, že se uvidíme i v Tokyu. No a pak večer jsme dorazili do ryokanu a jen co jsme odložili zavazadla, vzali jsme ručníky a šli do onsenu. Byl to chudý hotýlek a každý měl svoje osobní vybavení do ofura (furo). Mnozí hosté měli dokonce i svoje futon madračky na spaní. Bydleli tam totiž třeba i měsíc nebo dva. Byli to samí stařečkové a stařenky. Pobývali v jedné úzké dlouhé místnosti, spali jeden vedle druhého na zemi a sami si i vařili. Samozřejmě, že koupání bylo konyoku a nebyl žádný časový limit. 24 hodin 7 dní v týdnu. Všichni chodili oblečení v yukatách. Svlékárny byly rozdělené, ale lázeň byla společná. Když jsme se s dětmi svlékali (pravidlo je, že děti do osmi let jsou s matkou), přišly dvě dívky, které byly také členky souboru a když si uvědomily, že za dveřmi by byly se všemi ostatními společně, rozhodly se, že se koupat nebudou. Styděly se před svými kolegy. Byly z Tokya. Na chvíli jsem se také zarazila, protože jsem si představila, že s těmi hochy, s kterými jsem si celý den povídala, budu v jednom prostoru a neoblečená. Věděla jsem, že už jsou uvnitř. Nebylo myslitelné, abych se obalila do ručníku. To se prostě nedělá. Nebyla tam sice cedulka, jako v jiných veřejných sentó, že velké ručníky a plavky jsou neslušnou a nehygienickou výbavou, ale… Nikoho nenapadlo, že by sem někdo takový vůbec zabloudil. Zavelela jsem – jdeme! Utěšovala jsem se, že tam bude pára, nebude mě vidět, vlezu rychle do kádě a pak už bude dobře. Ponořila jsem se do vody a chvíli se nehýbala, protože ta voda byla fakt horká. Říkala jsem si, že si budu jen tak potichu anonymně meditovat, ale všechno bylo jinak. Kluci z divadla už stařenkám a stařečkům v hluboké dřevěné kádi vyzradili, kdo s nimi přijel a jejich zvědavost na sebe nedala dlouho čekat. Chtěli si povídat. Jak byli nedoslýchaví, a možná i poloslepí – však jim bylo snad i sto let, tak se v té velké kádi vyměňovali jako škatulata hýbejte se, aby se vystřídali a aby si každý užil své. Potřebovali být těsně vedle mě. A vždy měli stejné otázky: Odkud jsem a kdo je můj manžel a jak jsme tohle zapadlé místo našli. Říkali, že každý den je tam stejný a nezajímavý a najednou přijede kočovné divadlo, a navíc i blonďatá cizinka, co ale mluví japonsky a vůbec jí nevadí, že je společně v jedné lázni. Měli posvícení! Moc ráda na to vzpomínám, protože jsem tehdy svou jinakostí nevadila, ale posloužila, a přitom jsem byla i jedním z nich. Plně přijatá. Všichni jsme byli nazí a vůbec nevadilo, že jsme staří mladí v jedné kádi. Nevadilo, kdo jsme a jestli se známe nebo neznáme. Byli jsme nazí lidé.
Přijmout upřímně hadaka tsukiai je společenský předpoklad k tomu, aby se jedinec cítil součástí obyvatel japonských ostrovů. Hadaka tsukiai je obecně přijatý termín a každý Japonec mu rozumí. Stejně jako rozumí důležitosti společného jezení. Nevím, proč podobně nezavedli i termín „shokuji tsukiai“ (shokuji je jídlo), protože i při jídle se člověk setkává s druhými hodně na těsno. I tady se vydává. A platí to pro každého člověka v každé kultuře a v každé době. Shokuji tsukiai si proto umíme dobře představit i u nás v Čechách. Nyní touhu po shokuji tsukiai prožíváme tím víc, že jsme se dlouhé měsíce nemohli scházet v restauracích, a nakonec ani doma. Jak krásné je společně hodovat! To propojení v bytí vespolek v lázni a bytí vespolek u stolu s jídlem je úsměvně vyjádřené i tím, že v Japonsku platí, že cena za vykoupání se v sentó se řídí cenou za nudle soba, které vám podají v běžné restauraci. Dokonce to historicky podléhá státním a regionálním nařízením. Pro každého občana by mělo být zajištěno se najíst a vykoupat. V Tokyu je cena sentó v současné době 470,- yenů za osobu.
Lázeň vám v Miyabi nenabídneme, ale nudle, ty uvaříme. Pohankové jako zaru soba (moje oblíbené jídlo po ofuro lázni) i pšeničné jako street food yakisoba. V posledních letech je v japonských sentó zvykem přidat pro utužení komunitní sounáležitosti i výstavy umění či hudební představení. Je to tak i v Miyabi. Máme vystavenou velkou loutku samuraje a krásný obraz kosatců a chystáme výstavu keramiky a fotografií. Osvěžme se tedy krásou a zážitky, není to hřích. Naopak.
Pro plný obraz, co je to onsen, sentó, furo, doporučuji prostudovat si historii japonského koupání. Kořeny má v shintoistickém rituálu očisty, fyzické i psychické. Jaké stavby se pro koupele stavěly, jaké měly vybavení a co všechno se v nich dělo, jaká byla nařízení a vládní zákazy, to všechno ilustruje lidské touhy i hříšné sklony. Jedno důležité ale zůstává, že zastírat nahotu lidskou dobře není. Jen je potřeba najít, jak ji nezastírat, aby nás nahota vedla k plnému a naplněnému lidství.
Přikládám link, který vás zavede dál do světa sentó. Výlet stojí za to!
Vaše Miyabi Darja
